Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Spoluadministrátor

Ztrácíš

Slohovou práci autorka vypracovala na téma "Tohle nepřekousnu".

Tehdy, když jsem si přečetla v časopise Dianin příběh, nemohla jsem uvěřit, že to někdo mohl prožít. Odhodlání, vytrvalost, to ve mně budilo obdiv, ale to, jak byla nucena obejít se bez přátel, kteří by ji podrželi – nedovedla jsem si sebe v její situaci představit.

Diana onemocněla v sedmi letech vážnou poruchou oka. Jednalo se o onemocnění vzácné a v jejím věku výjimečné. Mohlo se pak také stát, že přijde o zrak. Na zastavení nemoci musela brát prášky, pak, když nepomáhaly, jí je doktoři v podobě injekce píchali přímo do oka. Rodina se také musela přestěhovat a Diana si v partě nových spolužáků nenašla žádné kamarády. Začala nenávidět svojí postavu, protože kvůli nemoci a lékům velice ztloustla a své oči, které byly díky injekcím celé krvavé. A odlišovat se od spolužáků a nemít přitom vedoucí postavení vás předurčuje k stání na okraji. A nemůžete se k ostatním připojit, protože: ,, S tou se nebav, ta je divná.“ Musela jsem obdivovat její odvahu k překonávání překážek, protože ještě ke všemu neměla ve škole valný prospěch, chtěla studovat výtvarnou školu a učitelé se jí snažili přesvědčit, že není nadaná.

Napadlo mě, jak bych podobný osud přežila, kdybych neměla alespoň jednoho kamaráda? Kdyby mi opravdu věřili jenom členové rodiny…?

Zase jsem se jednou ráno připravovala do školy. Anglickou esej jsem sice měla napsanou, ale měla jsem trému ohledně matiky. Protože pokud by mě vyzkoušela, říct, že jsem namydlená by bylo slabé. Přišla jsem do školy, kývla na svoje spolužačky barbíny , sice jsme nedoufala, že zachytí můj pozdrav, ale co kdyby, a sedla si dozadu. Od té doby, co odešla Kamila, která se se mnou aspoň občas bavila, jsem celé přestávky seděla sama, protože jsem neměla žádnou kamarádku. Bavit s klukama jsem se nemohla, to prostě holky v naší třídě nedělali a ostatní mě nebrali.

Když zazvonilo, já byla v klidu. Angličtina patřila k mým oblíbeným předmětům a nehrozilo mi v ní zvláštní nebezpečí. Sledovat, jak se ke mně blíží vůdkyně barbín s dotazem, jestli pro ni nemám úkol, mě vskrytu rozesmálo. Musela jsem jí zklamat. Ráda bych jí pomohla, ale věřím si na víc, než jen na donašečku úkolů. A přece, mít nějakou kamarádku, skutečně nejlepší, by byl pro mě nejlepší dárek k narozeninám. Začala hodina. Učitelka k nám měla zvláštní zprávu, představila nám naší novou spolužačku: Dianu. Řekla, že doufá, že se k ní budeme chovat hezky a že ji mezi sebe přátelsky přijmeme. S podporou barbín ať nepočítá, tlumený šepot a hihňání musela slyšet i ona. Vyzvala Dianu, aby si šla sednout. Já se usmála a doufala, že to pochopí. Zadní místa ve třídách jsou přece nejlepší! Jmenuji se Susan.

Právě jsem se vrátila z odpoledního nakupování. S Dianou. Vždycky jsem to chtěla podniknout – se svojí nejlepší kamarádkou. Od toho dne, kdy si se mnou sedla dozadu jsem opravdu šťastná. Diana jednou říkala, že si nedovede představit, co by beze mě dělala. Že spíš pomáhám já jí, než naopak. Nevím. Vím jen, že jsem našla spřízněnou duši a už se ani netoužím přiblížit barbínám. Ostatně by to ani nešlo, obě teď stojíme úplně na okraji dívčí části. Ale když jsem rezignovala na post ,,aspoň-trochu-barbína“, nacházím netušené výhody. Přesně tak! Za chvíli se sejdeme s Dianou, čeká nás důležitý program. Hrajeme s klukama fotbal proti jiný třídě. Svojí novou pozici si užívám, vychutnávám, ale bojím se doby, kdy skončí.


,,Ano?“

,,Diano, díky!“


Jsou dny, kdy víte něco s naprostou přesností. Jsou dny, které jsou zahalené v mlze. Já jsem tyto dny prožila pouze ve snech, ale dala bych hodně za to, kdyby mohly být pravdivé.


Přátelství je louč v tunelu.

Žádné komentáře