Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Ostatní

Vůle

Vůle není všechno. Některé věci jsou nezměnitelné. Můžete se snažit jak chcete a některé problémy nevyřešíte.

Když mi bylo sedm let, pokusil jsem se o dobrý skutek v rámci „modrého života“. Každým dnem jsem byl úspěšný – políčka se vyplňovala s nebývalou snadností. Ve věku čtrnácti let jsem začal pomáhat některým spolužákům, kteží klopýtali v nelehkých předmětech. I tam jsem uspěl – kýžené ovoce se dostavilo, výsledky se ukázaly. V sedmnácti jsem doučoval pravidelně a každého jsem dokázal postavit tváří v tvář problému a následně ho vyřešit. V devatenácti letech jsem se pevně rozhodl, že právě pomoc lidem bude celým mým dalším životem. O něco později jsem vyšel vysokou školu a stal se psychiatrem. Měl jsem motto: „Všechny problémy mají řešení.“

Neměl jsem pravdu.


Jednoho podzimního dne jsem se probudil. Pořád jsem byl trochu unavený z oslavy – přeci jenom, včera jsem byl v oboru právě dvacátým rokem. Na cestě do práce, jako vždy s úsměvem, jsem si pohvizdoval. Další den a další lidé, kterým pomohu. Vítr si hrál s listy stromů, vůně přírody mi naplňovala nos a bylo mi příjemně teplo. To teplo šlo zevnitř.

Náhodný závan větru mi téměř zavál do obličeje stránku z novin. Letmo jsem na ni pohlédl a chtěl ji vyhodit. Ale potom jsem se podíval pozorněji. Na titulní stránce stálo: „Billy Cooper zastřelen!“ Zamrazilo mě. William Cooper byl známý fotbalista. Ještě před několika týdny jsem s ním řešil jeho problémy s partnerkou. A teď je mrtvý.

Rozjásaná nálada vzala za své. Podzim mne naplňoval chladem a větve bez listí jako by po mě plny nepřátelství sahaly. Zavrtal jsem se hluboko do kabátu, došel na metro a cestou si koupil dnešní noviny – chtěl jsem se dozvědět, jak se to semlelo.


Čas přečíst žurnál jsem si našel až o polední pauze. Můj kalendář byl přeplněn na měsíce dopředu a dveře se u mě netrhly. Platil jsem za kapacitu v oboru. Opěvovaný řešitel problémů. V novinovém článku stálo:

Billy zemřel pro kytici růží! Tělo známého fotbalového útočníka Williama Coopera bylo nalezeno za květinářstvím v Baker St. Vyšetřující policista sdělil tisku: „Pravděpodobně se jednalo o loupež – pachatel pana Coopera nejdříve okradl a poté nemilosrdně zavraždil.“

Pod artiklem byla fotografie těla, zahaleného plachtou, vedle křídou načrtlého obrysu na betonu. Popisek zněl „Billy Cooper byl nalezen s kyticí růží v chladnoucích rukou!“

Zděsil jsem se, jak mi to došlo – Billy byl na cestě za svojí milovanou, chtěl ji překvapit květinami a zaplatil za to životem!

Ze strnulosti mě probralo zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko. „Ano, slečno Neumannová?“ otázal jsem se sekretářky.

„Pane Doktore, na telefonu je slečna Fergusonová.“

„Spojte ji, prosím.“

Slečna Joan Fergusonová byla přítelkyní mladého sportovce. Po chvilce se ozval hlas, který se chvěl slzami.

„Doktor Moss? Já... jsem našla vaši vizitku. Nešlo by...“

Vyloženě nevěděla, kde začít.

„Prosím, slečno. Mám dnes volné místo v osmnáct třicet. Pokud se chcete zastavit, rád vám pomohu.“

Slečna se uklidnila.

„Děkuji, pane doktore, děkuji...“


Ve smluvenou dobu mi na dveře již prázdné ordinace nesměle zaklepala jemná ruka. Galantně jsem otevřel dveře a pozval ji dál.

„Slečno Fergusonová, udělejte si prosím pohodlí. Je mi velmi líto co se stalo.“

Nyní již pacientka v rukou zmačkala promočený kapesníček, otřela si dvě velké slzy a tiše poděkovala.

„Velmi rád vám v této těžké situaci podám pomocnou ruku... Pan Cooper byl mým pacientem, vlastně až přítelem. Nesnesl bych pomyšlení, že se trápíte.“

A tak začala naše odpolední sezení.

Nikdo by si nemyslel, jak moc člověku pomůže teplé lidské slovo a ruka na rameni, když přijdou v pravou chvíli. Dokázal jsem slečnu pacientku postupně zase uvést do normálu – ano, truchlila, ale dokázala s tím žít.


„Myslím, Joan,“ řekl jsem a záměrně použil její křestní jméno, „že byste měla začít znovu hrát na klavír.“

Úsměv.

„Ale vždyť jsem toho nechala už dávno, pane doktore...“

„Ano, ale jednou jste mi přeci zahrála,“ ukázal jsem na malé piano u zdi, „a znělo to vskutku úchvatně.“

Nelhal jsem. Na to, jak dlouho nehrála, ještě stále umí.

„Asi máte pravdu.“


Slečna Fergusonová v úterý už nepřišla. Již nikdy nepřijde. Cestou do hudební školy ji v podchodu zavalila tuna kamení. Její rozmačkané tělo pohřbili ve čtvrtek.

Nepomohl jsem jí.


„Pane doktore,“ řekla mi má sekretářka, „mám tu nějaké nedoplatky za jednoho z vašich bývalých pacientů.“

„Oh. Dejte mi prosím jeho číslo, vyřídím to...“

Zvedl jsem telefon a vytočil.

„Lawson INC. Přejete si?“

„Promiňte, je tam někde pan Armin?“

„Lituji, ale pan Armin je mrtvý.“

Zpráva mi úplně vyrazila dech.

„Pro- prosím?!“

„Před měsícem se s ním utrhl výtah. Tragická nehoda.“

Ta žena měla nervy z olova a místo mozku počítač. Představil jsem si, jak podpírá sluchátko ramenem a lakuje si nehty.

„Děkuji vám, slečno.“

Položil jsem telefon a začal nervózně rázovat po pokoji. Andy Armin byl můj pacient ještě před půl rokem. Vyléčil jsem ho z chorobné klaustrofobie.


Nedalo mi to. Věděl jsem, že nedělám dobře, ale začal jsem hledat některé své staré pacienty. Jen jsem naslouchal omluvám a vysvětlováním.

Všichni moji pacienti zemřeli.

Mojí vinou.

Nikomu jsem nepomohl.


Tom Zeyer se zabil, když jel autem na bowling – mnou doporučený klidný sport.

Frank Toll zemřel na infarkt při raním joggingu – aktivitě, kterou jsem mu doporučil.

Lina Lane skonala na otravu olovem, kterou dostala z barev. Začala malovat kvůli terapii.

Mohl bych pokračovat donekonečna.

Našel jsem jedinou pacientku, která stále žila. Neváhal jsem a vydal se za ní. Překračoval jsem rychlost, stěrače nestíhaly a bahno od kol sříkalo na metry vysoko.

Když jsem jel úzkou polní cestou k jejímu ranči, srazil jsem ji. Byla na místě mrtvá.


Nikdy jsem nikomu nepomohl.

Jen ublížil.

Byl čas přestat.

Sklenka koňaku, doutník, nohy na stůl.

Dohořívající cigáro vykresluje do tmy rudou tečku a dým klidně stoupá vzhůru.

Přikládám si colt ráže 45 ke spánku, zavírám oči a mačkám spoušť.


V hlavě jako bych na chvíli měl celou historii země. Vidím, co všechno se stalo. Johny Cash, kterému jsem vysvětloval chemii na gymnasiu, tragicky zahynul při pokusech se zábavní pyrotechnikou. Dáma, které jsem ukázal cestu na nádraží zahynula při vlakovém neštěstí.

Všechny ty tváře, všechny dobré skutky. Každý obrácen v opak. Způsobil jsem víc bolesti, než kdokoliv jiný.

Vůle není všechno. Některé věci jsou nezměnitelné. Zkoušíte se postavit osudu, pomoci lidem, ale je to čím dál tím horší.

Poslední myšlenka, která mi prošla hlavou byla, že jsem právě pomohl všem pacientům, kteří by u mě jinak zkoušeli svoje štěstí.

Pak mi olověný projektil projel lebeční kostí, roztrhnul mozek a poslal ho skrz pravé ucho na stěnu, vedle obrazu plachetnice.

Aibo

Poslední komentáře
07.06.2009 22:56:25: Ano, komentář je směřován na něj.
06.06.2009 11:15:01: Všimni si podpisu Aibo na konci, prosím.
05.06.2009 21:30:44: Lepšíš se chlapče. První věc, co stojí za pochvalu. Jen tak dál... Mám rád, když mě při čtení mrazí....