Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Ostatní

Sen

Zdál se mi sen. Někde hluboko jsem asi strašlivě kreativní. Takovouhle noční můru jsem neměl snad nikdy. Když čte člověk xkcd, asi se bude smát. Když se mu ale něco z toho stane, humor ho přejde.

Snil jsem. Ve světě, kde jsem byl, bylo všechno úplně normální. Neříkám, že jsem znovu zažíval nudné dny, nebo že si můj mozek vyfabuloval nové – prostě jenom ve chvíli, kdy jsem se ocitl ve snu jsem měl pocit, že tam jsem celý život. Jako skok, který vidí všichni kromě skokana.

V tom světě byl také zrovna podzim. Ale něco bylo jinak. Podzim měl trochu víc podzimu, vítr si s listím hrál, než ho poslal tvrdě k zemi a mraky působily zvláštně. A taky tam bylo ještě něco.

Byla tam Ona.


Myslím, že jsem ji potkal ve škole. Nedokážu si vybavit, jak se jmenovala (ale kdy ano), ani jak vypadala. Snad jedině záplavu černých vlasů a jakýsi vlídný úsměv, ale to možná jenom moje vědomí retroaktivně přikresluje.

Nebyla jako ostatní. Nezačal jsem k ní cítit chtíč, nezačal jsem na ní být závislý. Prostě jsem jenom miloval každou chvíli s ní. Navíc Ona viditelně sdílela mé pocity. Po dalším skoku v čase, kam mi mozek přehrál falešné vzpomínky na návštěvy vestibulu a popíjení horkého nápoje (jakého, to nevím), jsme se spolu ocitli na procházce.

Pomaloučku jsme šli oborou, dotýkali se rukama. I když je mám studené, měl jsem pocit, že ji zahřívám. Povídali jsme si. Nedokážu si vybavit o čem, ale není to důležité. Konverzace byla spíše záminkou, abychom mohli být spolu. Pak bylo ticho a potom jsem jí začal vyprávět – ani už nevím co. Prostě všechno to, co bych kdy říkal milované osobě.

Jakoby jedna procházka trvala věky.

Nakonec jsem jí řekl, že jsem se takhle skvěle nikdy necítil. Že jsem nikdy nebyl šťastnější. A byla to pravda. Řekl jsem, že je to jako sen.

A pak jsem si uvědomil, že bych bohužel mohl mít pravdu. Ve snu, o kterém jsem zatím jenom tušil, jsem se zastavil a přeběhla mi po zádech husí kůže. Podzim se najednou nezdál romantický, ale spíše výhrůžný. Musel jsem si to dokázat, nebo vyvrátit.


Nakonec se to povedlo. Zkoušel jsem různě dokázat to, že jsem ve snu. Matně si vzpomínám, že jsem hledal trhliny v realitě. Jenže moje podvědomí vědělo, o co mi jde. Vždycky jsem zkusil něco nového a podvědomí se prostě bránilo. Ve finále jsem se rozhodl udělat tentýž pokus, jako v Solaris – komplexní fyzikální výpočet, potvrzený výstupem počítače. Něco, co by prostě nešlo zfalšovat.

Jenže oba výsledky byly v mezi standartních odchylek v pořádku.

Až mi to došlo. Jak můžu udělat takový výpočet, když si ani nepamatuji, o co konkrétně jde? Vždyť moje znalosti fyziky a astronomie stěží stačí na výpočet výšky geostacionární dráhy.


Zase skok, jakoby všechno dokazování nikdy neproběhlo doopravdy, prostě jenom tam bylo. Jdu ruku v ruce s ní. Vysvětluju jí, že tohle všechno je jenom sen. Má slzy v očích – i já je tam mám. Zastavíme se a sedneme si na lavičku.

Ta lavička tam ve skutečnosti není. Prostě jsem si ji domyslel. Najednou dokážu měnit svět tím, že vím, že jsem ho vytvořil. Sedíme na lavičce a já vím, že konec je neodvratný. Že jsem rozluštil sen. Že teď už můžu se světem udělat cokoliv, kromě toho nejdůležitějšího – zachovat ho.

Tiskne se ke mně, vyděšená a smutná. To, co z jejího pohledu byla láska, byl jenom přelud. Její existence plně závisí na milovaném – naprosto doslovně. Její milovaný je opravdu její součastí. Ne, Ona je součástí jej. Celou jsem si ji vymyslel. Celý svět jsem si vymyslel. Svět, kde není té nejpalčivější starosti. Svět, který sice není dokonalý, ale je daleko lepší, než ten pravý.

Držím ji v náručí a omlouvám se. Moje slzy padají na její kabát, tak pravé, tak hmatatelné. Cítím teplo jejího těla, vůni jejích vlasů. A nic z toho není.

Oba víme, jak to dopadne. Idyla skončí. Dřív nebo později se probudím. Probudím se a ona zmizí, zahyne. I když si moje podvědomí sen vytvoří znovu, budu už vědět, o co jde. Je to neřešitelné. Nemám štěstí ani ve snu, který ovládám. Vzhlédnu k obloze a chce se mi křičet. Právě zabíjím svoji lásku. Zemře, protože se probudím.


A pak jsem se vzbudil.


Jsem vrah?

Aibo

Poslední komentáře
27.05.2009 23:06:33: Jenže neměl propisku...
26.05.2009 18:03:40: Taky už si jeden človík málem řekl Aibovi o autogram smiley${1}
25.05.2009 22:50:08: Ty musíš být hrozně zvláštní člověk... Má to náboj.