Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Ostatní

Co prosím?

Nudný začátek dne, nudné probuzení, nudná sprcha. Tisíckrát, milionkrát známé věci znovu a znovu. Rozezní se budík, dlouhé pištivé tóny proříznou pavučinu snu, který se už nikdy nevybaví, pak se dostat z postele, hygiena, čištění zubů, oblek. Jídlo kočce, která má víc svobody než já, pustit jí ven a v autě doufat, že mi nikdo skrz její dvířka nevykrade byt.

Otravná práce, nechutné papírování, nulové nároky na kreativitu. Ale něco je jinak. Něco nepostřehnutelného. Nálada jako by se změnila, do šustění kopírek se přidá tichý podtón čehosi, co tam nemá co dělat. Propiska jezdí po papíru a zanechává modravou stopu, kroky lidí za dveřmi jednoduché kóje, kterou mám místo kanceláře, všechno tak známé. A do toho všeho něco, jako šumění písku, tiché a přesto tam. Až by to člověk přeslechl. Jenže já už se drahnou dobu nemusím soustředit na svoji práci. Kolonky jako by se vyplňovaly samy, pero má vlastní vůli. Jsem jenom zprostředkovatel, jsem jen držák, díky kterému propiska vykonává práci.

Cesta domů a stejná dopravní zácpa jako vždy. Stejná cesta, stejná auta před mým. Kdybych chtěl, už si deset let pamatuji jejich poznávací značky. Nechci. Stejně jako nechci jezdit jinou cestou. Nuda opakování je hrozná, ale nové věci jsou... nové. Nechci nové něci. Mám život, na který se mohu spolehnout. Mám práci, která mi vydělává, čas, kdy mohu hrát kriket a kočku, která u mě žije přes deset let.

Ani v autě mě neopustil pocit, že něco je jinak. Přišel jsem domů, poskytl další jídlo kočce, sedl si do obývacího pokoje a začal přemýšlet. Co se dělo? Den jako každý jiný. Budíček, kočka, auto, práce, auto, kočka. Ale i teď tu bylo něco, co sem nepatřilo. Zaposlouchal jsem se. Zvuk přesýpajícího se písku zmohutněl, jak se můj sluch přizpůsoboval. Už to nebylo šumění, nezřetelné, ale nezměnilo se v niagárský vodopád. Zvuk, který mě provázel celý den, se pozvolna změnil v hovor. Ve vzdálený, tichý hovor. Bylo to jako poslouchat přes dvě zdi skrze místnost, kde hraje hudba, nebo běží televize. Co ty hlasy říkají? Zavřel jsem oči, soustředil se a snažil jsem se rozeznat slova. Už jsem slyšel změny v intonaci, ale pořád jsem nevěděl, o čem se hlasy baví. Ještě trochu...

Místo rozhovoru jsem ale najednou slyšel všechno ostatní. Slyšel jsem pozvolný tikot hodin, tichounké hučení klimatizace, spláchnutí toalety z vedlejšího bytu. Kroky mojí kočky, která se po dobrém jídle přesunovala k pelíšku. Pokusil jsem se to ignorovat, ale všechny ty zvuky tam stále byly. Nemohl jsem přes ně rozeznat rozhovor. Uvolnil jsem se. Musel jsem najít tišší místo.

Rozčilovalo mě to. Bylo to nové, nezvyklé a děsivé. Musel jsem tomu přijít na kloub, než to kompletně rozloží pořádek, který jsem se snažil po léta nastolit ve všem, co jsem dělal. Neuroticky, možná, ale hlavně, že mám svoje principy. Jak mi něco vůbec může narušovat můj svět? Jakým právem?

Šel jsem ven. Naprosto nezvyklé, ale to bylo v pořádku – řešilo to můj problém. Sedl jsem si do auta a přemýšlel, kde je nějaké tiché místo. Půl hodina jízdy a vystoupil jsem uprostřed lesa. Asi po padesáti metrech jsem došel na tichou mýtinku, na které jsem jako mladík zažil krásné milostné dobrodružství. Sedl jsem si tam, přesně doprostřed a zaposlouchal se. Písek, pak nezřetelný rozhovor. Barvy hlasů, ale to nestačilo. Chtěl jsem slova, chtěl jsem význam, potřeboval jsem se dobrat k řešení, aby bylo ticho. Ticho bylo dobré.

Místo toho jsem uslyšel hromady zvuků, o kterých jsem ani netušil, že existují. Šumění, které vyvolávala stébla trávy, když do sebe narážela. Tisíce malých nárazů, složených do hluku řeky, jak po mítině pobíhali mravenci. Praskání stydnoucího motoru. Jako by ohromnou explozi, když malá šiška dopadla na hromádku hlíny. Ne, ani tohle není správné místo.

Doma jsem šel spát. Když celý svět utichl, nemohl jsem usnout. Rozhovor byl tam, nedosažitelný a přeci tak blízko. Jenže vždycky, když už jsem si myslel, že to musí přijít, že musím poznat, o čem ty hlasy mluví, mě něco narušilo soustředění. Zadržel jsem dech, protože i ten zvuk se stal rykem hurikánu v údolí. Někdo v budově zakašlal a armovací železo mi ten zvuk přineslo s razancí kulometné střelby. Slyšel jsem svojí kočku, jak dýchá, jako pravidelné nárazy vichřice. Sprchu, která zněla jako ten nejsilnější monzunový déšť. Kapající kohoutek zněl jako údery gongu.

Nespal jsem. Ráno jsem se vyčerpaně vymotal z peřiny a věnoval se denním rituálům. Jen nezapomenout systém, neztratit pojítko s realitou, nepoddat se náladám, jinak to skončí jako kdysi. Jako vždy, když člověk zapomene na pravidla a udělá nějakou hloupost jen tak, z rozmaru.

Práce stála za nic, víc než kdy jindy. Vzal jsem si seznam čísel a zavolal. Investoval jsem něco peněz a na týden si pronajal hudební zkušebnu. Zvuková izolace by měla postačit, abych konečně slyšel. Domů jsem dojel v lepší náladě. Konečně jsem i spal. Stačilo se nesoustředit a zkusit zapomenout. I únava po dlouhém dni pomohla. Odřekl jsem rezervaci stolu na nedělní oběd a se skřípěním zubů proklel rušivý element, kterým se stal nezřetelný rozhovor.

Zkušebna byla malá, bíle vymalovaná, plná kabelů a stěny byly pokryté izolací z obalů na vejce. Majitel se sice divil, ale řekl jsem, že skupina dorazí později. Místnost byla moje asi na tři hodiny. Zamkl jsem, sedl si, zavřel oči a poslouchal. Tentokrát to bylo méně namáhavé, protože jsem musel ignorovat míň zvuků. Už už jsem to měl...

...a místo slov jsem najednou slyšel bušení vlastního srdce. Zvuk, na který jsem si tak zvykl, že jsem ho ignoroval. Jako každý živý tvor, který nechce zešílet. Teď tu byl znovu, zrychloval, jak mě samotná jeho existence najednou rozčílila. Pokusil jsem se ho znovu ignorovat a po chvíli se mi to i povedlo. Jen aby jsem o chvíli později zaslechl skřípění vlastních kostí a vrzání kloubů, jak jsem se hýbal na židli. Vztek mě úplně pohltil. Vstal jsem, odkopl židli a lehl si na podlahu. Uvolnil jsem se a zaposlouchal se znovu. Srdce stále bilo, rychle a neklidně. Slyšel jsem krev, která mi hučela v uších, rychlý svist skrz aortu a nemohl jsem se toho zvuku zbavit. BUCH-buch, BUCH-buch.

Jediný zvuk, který mě držel od objevení pravdy, od života takového, jaký kdysi byl, zvuk, který mi ten život zároveň umožňoval. Sebral jsem se, jak duševně, tak i fyzicky. Rozhodnutí padlo. Dva kroky a sebrat jeden z volných elektrických kabelů. Vrhl jsem se na něj, zuby vyceněné jako zvíře při útoku a serval izolaci. Srdce bilo jako zvon ohlašující požár. Ten zvuk, jediný zvuk, který jsem musel utišit. Kabel zapadl do zásuvky a dotkl jsem se obnaženého konce.

Rána proudem mě odhodila, slyšel jsem praštět klouby, jak se svaly stahovaly v křečích. Když pominuly, bez dechu jsem ležel na zemi.

Srdce se konečně zastavilo.

Zaposlouchal jsem se.

Tak tohle říkali!

Aibo

Žádné komentáře