Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Hovory

Hovor o zastávce

 

Stojím na té zastávce u obchoďáku. Trať je tady dlouhá a rovná, takže vítr zcela bez zábran ovívá všechno a všechny, kdo mu stojí v cestě. Jednou mě jen tak jemně tahá za rukávy, podruhé mi rozhazuje vlasy po obličeji nebo mi podsouvá noviny na čtení. Když zavřu oči, je ten pocit ještě silnější. Připadá mi, jako by naopak vítr stál a já mu letěl vstříc. Natočím se tak, aby mi vlasy nepadaly do čela. Jsou dlouhé a teď za mnou vlají jako prapor.

Vtom mě vyruší zvuky křídel, které tuším někde od silnice. Otevřu oči. Jsou tam dva holubi, jeden stojí na obrubníku a zvědavě pozoruje druhého, který se snaži sezobnout kus rohlíku tak velký, že se mu ani nevejde do zobáku. Vždycky, když pečivo odskočí stranou, pták doťape kousek k němu, provede výpad hlavou a stiskne rohlík v narychlo rozevřeném zobáku, jenže „drobek“ znovu vyletí jako špunt z lahve a přistane o kus dál. Po chvíli mi není jasné, jestli se holub opravdu snaží jíst, nebo jen hraje kopanou, respektive jakousi klovanou.

Auto slyším zdálky, ale pták je evidentně pilně zaměstnán. Věřím řidiči, že nebude chtít holuba přejet, a napjatě sleduji, co se stane. Když už se zdálo, že přeci jen bude zraněn, pták se nakvap vznesl k obloze, kde počkal, než auto odjede, a pak přistál zpět na silnici. Jenže rohlík už nebylo vidět, nejspíš nemilosrdnému kolu neunikl a drobečky, postupně odpadávající z pneumatiky, se táhly za vozem jako stopa. Holub se po ní vydal a zakrátko sezobl první úlovek.

Žádné komentáře