Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Hovory

Hovor o tanci

 

Sál se dělí na dvě lidské masy. U jedné stěny se srocují páni v černých kvádrech, u druhé vidíme procesí různobarevně oděných dívek. Tu se barvy rozvíří a začnou se k poslednímu tanci slučovat s černými.

Míří ke mně. Vím to, protože říkává, že dobře tančím. Má šaty stejné barvy jako já. „Smím prosit?“ Malé pukrle a zářivý úsměv, který mě vždycky spolehlivě uchvátí. Mám rozpálené tváře; nevím, jestli to je její přítomností, nebo temperamentem předchozích tanců. Vedu si ji asi doprostřed sálu. Vzduch okolo se plní debatami, my ale mlčíme, ona se jakoby nepřítomně usmívá. Tu se ozve muzika. Rumba. Položím jí pravici na lopatku a přitáhnu ji trochu blíž k sobě. Opře svou ruku o tu moji, zatímco ty zvylé dvě uzavřou obvod spojenými dlaněmi, někde ve výšce našich očí.

Mistr odpočítává. Krok, čekat, stranou, přísun. Pokaždá, když se pustíme a oddálíme, se na sebe podíváme a usmějeme. Zrovna to dopoledne jsem slyšel v rádiu, že dívá-li se muž častěji na dívčí tělo než na její obličej, jde mu jen o nižší účely. Mně se to netýká: třebaže jí sklouzávají šaty a ona si je co chvíli vytahuje nahoru, mám oči jenom pro její oči. Jsou hnědé a lesklé, vždycky se v nich objeví rachejtle, když se do nich dívám. Krok stranou, sólová otočka. Držíme se za obě ruce. Nic jiného než my dva a playback neexistuje. Můj svět by měl tmavě modrou barvu, žádný rozměr ani sílu, jenom nás tři. Krok, přešlap. Zpátky do tanečního postavení. Nechci končit tak daleko od ní. Snad za to může ta hudba, chtěl bych ji přitisknout k sobě, projít kouzelným zrcadlem jejích očí, které, i když jsou zrcadlem, odrážejí jenom ji.

Pak náhle muzika utichá a s ní zaniká i můj svět.

Žádné komentáře