Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Hovory

Hovor o dívce

 

Jmenuje se Adélka. Toho večera sedí na lavičce v parku, okolo cvrčci, za zády živý plot. Dívka má nachové vlasy a velké hnědé oči. Je krásná, až oči přecházejí, ale ona si tak vůbec nepřipadá. Chtěla by být štíhlá. Chtěla by být chytrá. Chtěla by být dost dobrá. Pro něho. Aby si jí vůbec všiml. Říká se, že láska je nejkrásnější cit, ale on jí spíš ničí život, jehož jedinou náplní je teď trhání okvětních lístků. Má mě rád? Ano, ráno se na mě usmál. Nemá mě rád? Ne, u oběda si vedle mě nesedl. Má mě rád? Ano, půjčil mi pravítko. Nemá mě rád? Ne, onehdy se bavil s Kamčou. Má mě rád? Ano, má stejnou známku z fyziky jako já. Nemá mě rád? Ne, nemá rád maliny. A tak dále. Co květin už muselo podlehnout zkáze kvůli všem zamilovaným! Přitom by to bylo o tolik jednodušší, kdyby se lidé nebáli uchopit příležitost za pačesy. Adélka se toho bojí a čeká, jestli nebude padat hvězda.

Vůbec netuší, že její rytíř Tomáš se zabývá stejnými úvahami. Také sedí na lavičce v parku, ovšem zády k Adélce, schovaný za živým plotem, a jeden o druhém neví. I on čeká na hvězdu a nepřítomně škube kopretinu. Má mě ráda? Ano, červená se, když se mnou mluví. Nemá mě ráda? Ne, pořád něco řeší s holkama. Nebo někoho? Třeba mně? Tomáš si povzdechl.

Jeho povzdech slyšela dívka jménem Adélka a vytrhl ji z přemýšlení. Schválně si povzdechla taky, o poznání hlasitěji. Co kdyby...? Ano, je to on, šeptá její jméno, jakoby opatrně a s otazníkem, jakoby se bál, že dívka se tím zvukem rozplyne. Odpovídá mu stejným tónem a srdce se jí klepe. Pak ho slyší ještě jednou, radostně a nedočkavě. Oběhnou živý plot a okamžitě si padnou do náruče. Oškubané kopretiny mluví za vše a hvězda konečně spadla. Ale skrze spojené rty ji nebylo vidět.

Žádné komentáře