Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Administrátor

Vyprávění malého prstýnku

Nedejte se odradit příliš žákovskou koncepcí. Chtěli po mě vyprávění, tak jsem ho napsal.
 

Vyprávění malého prstýnku


Říkají mi prstýnek. Je zvláštní, že každý prstýnek se vždycky bude jmenovat prstýnek, ať je zlatý nebo bronzový, snubní či pouťový, malý anebo velký. Lidé asi mají nějaká tajná poznávací znamení, jak nás od sebe rozlišit; ale na tom teď nesejde.

Vyrobili mě tak strašně dávno, že už si to ani nepamatuju. Dětství jsem prožil v obrovské, spoře osvětlené hale s tisíci a tisíci dalšími. Hned zpočátku jsem si hověl v titěrné červené krabičce hned na kraji regálu. Bydlel jsem nalevo od jednoho dámského prstýnku. Pochopitelně, když jsme žili vedle sebe, stali se z nás nejlepší kamarádi. Říkal jsem jí Majka – jediné ženské jméno, které jsem za léta ve skladu znal – a ona mně Tom. Leželi jsme vedle sebe a Majka mi jednou řekla: „Jednou si nás odnese úplně stejný člověk a budeme pořád spolu až do smrti.“ Slyšel jsem, jak si prsten hned vedle ní odfrkl. Byl už tady dlouho, byl hrozně starý a myslím, že byl na děti. Určitě házel tygřím okem po Majce a chtěl, aby ho někdo nosil na stejné ruce.

To jsme ale ještě tehdy nevěděli, takže jsme si z něj jenom dělali srandu a hleděli si svého. Pozorovali jsme pobíhající lidi, usazující se prach, ptactvo za okny a měli jsme přitom vždycky spoustu zábavy. Čas od času přišli divní pánové a odnášeli nás jednoho po druhém, a my jsme tipovali, kdo to bude tentokrát, a loučili se s odchozími. Byli jsme malí a nedocházelo nám, že se to jednou stane i s námi a po naší dětské lásce bude veta.

Pak jednou se zase objevili a já náhle pocítil nejistotu, kterou jsem jindy necítil, a došlo mi to: je konec. Mířili přímo k nám a sotva jsem stačil zašeptat „Majko“, už byli tady. Jeden z nich – jeho tvář mě dodnes pronásleduje – vzal do ruky její krabičku. „Tome,“ vzdychla. Pak jakoby náhodou vypadla z krabičky a ze vzduchu mi dala pusu. A v tom okamžiku, kdy byla Majka poprvé a naposledy v mojí krabičce a v příští chvíli se jí opět zmocnil pán, jenž ji neprodleně vrátil do příbytku a ani zbla se nestaral o to mnohomluvné něco, co se právě událo, právě v tom okamžiku jsem si uvědomil, že už nejsem dítě. Stačila mi jen ta jedna vteřinka na to, abych dospěl a uvědomil si, co všechno jsem teď ztratil, a pohled na to, jak pedofilní prstýnek míří k stejnému člověku, mi moc nepřidal. Z myšlenky na to, co stařík provede mé kamarádce, mi bylo špatně. Kroky, cvaknutí, tma. Ticho. Vedle mě už nebyl nikdo, s kým bych mohl trávit ty jinak docela nudné časy. Jenom dvě čtverhrané díry v moři prachu.

Mohlo to být dobře pár dob ledových, které jsem strávil tak sám. Bylo mi to jedno. Bez Majky pro mě čas neexistoval. Divné pány jsem začal nenávidět, na odchozí prstýnky jsem se nedíval pobaveně, ale soucitně. Pak zčista jasna jsem byl i skrabičkou v lidské ruce, ani nevím, jak a kdy. Okolo mě se udělala tma a začalo mi být mimoděk ještě víc líto těch, kdo odcházeli z nezávislého života na regálech. Zkusil jsem se ptát prstýnků, kteří se mnou sdíleli prostor, kam to jedeme, ale nikdo nevěděl. Jenom jeden vychrtlý stříbrný s perlou na hlavě blábolil, že nás odnášejí jako oběť pro bájnou prstenožravou příšeru, ale tomu nikdo nevěřil. Tak jsme jenom leželi, povídali si, abychom zahnali úzkost, a čekali.

Cestou (byla-li to cesta) jsme se docela pomlátili. S každým úderem krabičky o cokoliv v prostoru jsem měl mezi zuby Majčino jméno, před sebou její kulaté, děravé tělo, světlo, které se lámalo na jejích rysech, její poslední pusu a myšlenky na to, že musela prodělat úplně stejnou cestu jako já, zmatená, lítostivá.

Pak jsem zase spatřil světlo. Strčili mě za obrovské okno útulné rudé místnůstky. Bylo tam mnohem víc lidí, než jak jsem byl zvyklý, a něco málo prstýnků, žádný z nich mi ale nedokázal říct, kde je Majka. Podle všeho jsem se ocitl v něčem, co se nazývalo „zlatnictví“, a odtud si lidé odnášeli prsteny na ruce své nebo kvůli žádosti o ruku někoho jiného. A já jsem s tím nemohl nic udělat, jenom čekat, kdo si mě vybere.

Jak jsem brzy poznal, lidé dělili čas na „den“ a „noc“. Den byl za světla a noc ve tmě. Ve dne bylo otevřeno, v noci zavřeno. Proto mě velice překvapilo, když právě v noci si člověk přišel pro prsten. Vešel opatrně dovnitř, asi se nás bál. Pak ale začal nakupovat, ne jednoho, ale dva, ne, čtyři, devět, třináct, dál jsem už neuměl počítat, jenom se divil, kolik má ten chlap rukou. S čím jsem však nepočítal, bylo, že si koupí i mně. Měl jsem čas prohlédnout si jeho nemyté pracky a otřásl se odporem, že se na nich budu skvět. Asi chtěl tu špínu nějak zakrýt.

Avšak zrovna když vzal do ruky můj příbytek, ozvalo se houkání a začal modrý a červený den. Lidé něco volali, muž ani nezaplatil a vyběhl ven. Přitom jsem mu nedopatřením vypadl a nárazem o zem se zbavil své krabičky. Zmatený jsem ležel a sledoval, jak lidé nasazují mému kupci dva prsteny spojené řetízkem, dost velké na to, aby je nosil na celé ruce, nikoliv na prstech. Čekal jsem, že se vrátím k sobě domů, ale pocítil jsem náraz něčeho, co mohla být noha, a chvíli jsem letěl vzduchem. Přistál jsem opět v noci, ale v dálce byl stále červený a modrý den, jako by tam zářili stovky rubínů a safírů. Ocitl jsem se na tvrdé podlaze, vlevo stěna, vpravo rovná země brázděná bílými čarami. Svět lidí jsem vůbec nechápal, ale nelíbil se mi.

Pak modrý a červený den přestal, ozvala se jakási kakofonie a nová světla se ke mně obrátila, jako by mě ujišťovala, že noc stále nekončí. Blížila se, já z nich cítil začínající den a ptal jsem se sám sebe, jestli si mě ten pán vůbec odnese.

Au! Něco se přese mě převalilo, nějaký obrovský, černý, měkký prstenec, a současně s tím pominul den. Temný necita se ani neomluvil, naopak mě odcvrnkl stranou a já si uvědomil, že znovu letím. Jako exploze se na mě vyvalily všechny ty zmatky posledních okamžiků a já omdlel.

Když jsem přišel k sobě, uvědomil jsem si, že jsem pořád ještě ve vzduchu. Padal jsem směrem dolů nějakou úzkou šachtou a odrážel se od zdí. Mimoděk mě napadlo, jestli měla Majka taky takhle vypráskaného kupce. Konec šachty se blížil, jak jsem si všiml. Začal jsem se připravovat na náraz, když v tom pode mě napochodovalo něco, co jsem ciděl už na regálech: krysa. Pro to, aby se ohlédla vzhůru, si nemohla vybrat horší okamžik. A tak jsem skončil navlečený na jejím čumáku.

Tvor začal pištět, poskakovat, točit se, vrtět sebou, mlátit nohama, mžikat očima, třást knírem, švihat ocasem a bůhví co ještě, aby se mě zbavil; já ale měl těch výletů už jednou provždy dost, takže jsem se s veškerou zahořklostí a zlostí, které se ve mně nashromáždily, zlomyslně držel čenichu a odmítal se pustit. Nešťastná krysa běžela dál a dál a já si užíval pocitu, kdy mě konečně někdo nosí. S tím se mísil vztek na lidi, strach o Majku a otupující únava, která mě nakonec zdolala. Usnul jsem spánkem spravedlivých na krysím čumáku a slastně zapomněl.

Probudily mě něčí prsty. Byl už zase den, okolo mě stálo několik pobaveně vypadajících lidí, z nichž jeden držel zmoženou krysu s mým zřetelným otiskem na čenichu. Žena, která mě nyní svírala, se zasmála, chvíli rozmlouvala s ostatními a nakonec si mě vsunula na prst. Rozhlížel jsem se po svých kolezích a hledal důvěrně známou tvář, přestože jsem doopravdy nevěřil, že ji uvidím.

Ta tvář ale dostihl dřív než já ji.

„Tome?“

Otočil jsem se – a srdce mi radostně poskočilo: byla to ona, Majka byla jen jeden prst ode mě a rozzářeně na mě hleděla. Dospěl jsem ke konci, konečně jsem našel svou dávnou kamarádku, evidentně bez společnosti starého prstenu, jenž byl na děti a prý ho spolkla nějaká obrovská chlupatá krysa, která měla krk ve velkém prstýnku a říkala „haf“. To mě ale tolik nezajímalo; byl jsem zase s Majkou, scházeli jsme se na stejné ruce a mnohdy i hned na vedlejších prstech. Někdy si ta žena vzala jen jednoho z nás, ale to mi nevadilo, protože v noci jsme vždycky byli spolu a eventuálně i mezi šesti dalšími prsteny, které si člověk bral podle nálady. I s nimi byla legrace, ale ne taková jako na jedné ruce s mojí dětskou láskou. Zkrátka jsem byl znovu naživu, nakonec jsem s Majkou začal i chodit a má vysvoboditelka mě pravidelně leštila.

Dokonce jsem se ocitl i v novinách. Objevil se v nich obrázek mé krysí známé, jak se vozím na jejím požehnaném čumáku.



Jan Gregor

Žádné komentáře