Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Administrátor

Tři sestry a jeden prsten z pohledu Huberta, bratra nejstaršího

V dramatickém kroužku jsme dostali úkolem sesmolit příběh této pohádky z pohledu konkrétní osoby.

INTRO:

Tři sestry nalezly při cestě z hospody prsten a se svou ženskou logikou došly k tomu, že by ho měla dostat ta z nich, která nejvíce napálí svého muže -ti byli naopak bratry. K tomu účelu si každá vybrala jinou metodu.


Nevím, co přesně jsem dělal v podvečer toho dne, kdy se konaly velikonoční trhy. Myslím, že jsem si- ostatně jako vždy- hověl ve svém oblíbeném křesle, poslouchal zprávy, co je zrovna dávali v městským rozhlase, a čekal na svoji Marii. Byla totiž též na trhu, a to sice prodávat se sestrami kraslice. Takto to dělají každým rokem a stejně tak málokdy přinesou svůj výdělek zpět. Když už mi skrze onen tranzistorový trans pronikla do hlavy nějaká myšlenka, bylo to nejspíš něco v tom smyslu, že zakážu Mařeně to pití. Jak už jsem ale řekl, nevím, co přesně se tehdy se mnou dělo.

Pojednou, když zrovna vykládali o té nadcházející válce mezi Flandry a Vlámy, cvakly dveře a dovnitř vešla Marie. To jsem alespoň postřehl dle pomalých kroků, jež se zastavily u mé sesle.

„Něco novýho?“ uslyšel jsem vedle ucha.

Povídám: „Nic. Flandři hrozej vpádem Vlámům, a Vlámové hrozej Flandrům. Tureckej paša se neozval, jak ho vyzval ten jeho bej, aby se ozval, jinak že on se ozve, a ten bej, co mysleli, že se utopil, ten jak měl zapálit minaret, ten ten bej se neutopil, ale uhořel. Zato vylovili jednoho beje utopenýho, ale nevědí, kterej by to moh bejt, tenhle bej. U nás je všechno v pořádku.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že je něco v nepořádku. Normálně by mě Marie přehlušila už okolo třetí věty, že to kvákám pátý přes devátý, že ona opět propila výdělek a že abych skočil pro chleba a máslo. Taky mě kapku znepokojil ten tón, jakým pronesla to svoje „Něco novýho?“ Otočil jsem tedy po ní hlavu. Má Marie působila ztrápeně, a to nebyla její pokorná obrana, ke které se uchylovala, když se měla přiznat k rozházení peněz. Ne, tady se jednalo o víc. Podařilo se mi rozptýlit myšlenky na rádio a otázal jsem se:

„Něco ti je?“

„Nic mi není,“ vzdychla ona. Hned jsem věděl, že jí něco je.

„A co?“

Zvedla ke mně oči. Vypadala tak sklesle, až jsem začal přemítat, zda-li jsem něco vyvedl, zkazil nebo nevyřídil, co jsem měl vyřídit, či vyřídil, co jsem neměl vyřídit. Nic mě nenapadlo.

Nadechla se. „Ty bys jen pořád seděl u rádia, co se děje ve světě, to je tobě to hlavní. Ale že oko do duše srdce, totiž okno srdce v duši, tak mi pomoz, víš, co chci říct!“

Nabyl jsem dojmu, že má něco s očima, a doporučil jsem borovou vodu. Ukázalo se, že jsem ji pouze nepochopil. Prý nejenže nevytuším, ale dokonce ani nevidím, že je nemocná, že sotva domů došla a že musela utratit osm penízů v městečku, aby jí potulný mastičkář poradil, jak se neduhu zbaví.

Dostal jsem o ni strach; a také mě drobet potěšila zpráva, že svůj výdělek nepropila. Změkl jsem: „Tak honem, Marie, do postele a potit!“

„A to právě ne!“ povídá ona.

„Jak tedy, co tedy. Mluv, Mařenko, povídej, Máničko!“

„Neříkej mi Máničko, sakra!“

Odvětil jsem: „Tak tedy Mařeno!“

„Abys věděl, neřeknu ti, ty bys to pro mne nechtěl udělat a já bych to nepřežila.“

To už mě ale dožralo. Vstal jsem a málem zakřičel: „Že ti huba neupadne, víš dobře, že pro tebe všechno udělám, a rád, mordyje! Vyklop to, nebo to z tebe vytřepu!“

Že prý mastičkář řekl, že když si dám vytrhnout zdraví zub, když ten zub ona rozemele a vypije v mléku, bude zdravá jako rybka.

Trochu ve mně hrklo. Můj vztek však byl silnější strachu, proto jsem se tedy beze slova obrátil a zamířil si to ke kovárně. Netrvalo dlouho a doprovázen mým řvaním držel kovář v kleštích mou pravou dolní trojku. Byl bych poděkoval, ale otékala mi dáseň, proto jsem tedy pouze s úklonou vzal zub a mašíroval zpět domů. Marii se dělaly ve tvářích nenápadné dolíčky.

„Moždíř a roztluč ho!“ zamumlal jsem s vypětím sil.

Podívala se na mne soucitně a zároveň pobaveně. „Proč jsi tak zbrklý a nepočkáš. Já ti to neřekla do konce. To měl být přední zub. Hořejší pravá jednička!“

Velice jsem se divil a strachoval, určitě jsem však nebyl tak vyjeven jako kovář; naštěstí měl u mě jakýsi dluh, tedy znovu uchopil kleště a vklínil je do mých úst. Po chvíli jsem táhle zvolal své utrpení, leč vzal jsem kleště a kráčel dóm. Marii se dělaly ve tvářích dolíčky již docela patrné.

Kapala ze mne krev; tedy aby nezačala hubovat, pravil jsem rychle: „Abys věděla, jestli pro tebe nic neudělám! Pět ran do čepice, to je bolest, to je bolest!“

Poradila mi, abych se svlékl do naha a běhal po chalupě, to že prý každou bolest od zubů určitě utiší.

V své agónii jsem byl ochoten přijmout jakékoli sebezavlasypřitaženější řešení, proto jsem učinil, jak řekla. Za časného soumraku jsem se ocitl na dvoře a počal běhat do kolečka, jak mne pán Bůh stvořil.


Netuším, jak dlouho jsem to vydržel. Za tu dobu, kdy jsem jen tak pádil tmou, se mi před očima odvíjel celý můj život. Nejprve večer jsem zhlédl ohňostroj konce trhů, poté slyšel sousedy vracející se domů, v noci pak vyli a štěkali psi, vedle v chalupě se mladý Tonda zjevně opět projevoval jako muž nebývalých kvalit, a já stále tajtrdlíkoval mezi zdmi rodného domu, zatímco na mne padalo měsíční světlo a rosa. Jisté bylo, že bolest zubů skutečně ustávala; možná že to však bylo jen dobou mého běhu, neb se mi zdálo, že za ten čas klidně mohly narůst zuby nové.

Někdy okolo osmé hodiny ranní (to mi prozradily kostelní hodiny) jsem zaslechl jekot od hřbitova. Tou dobou jsem již téměř spal v běhu, takže mne to celkem vylekalo. Zajímalo mě, co se děje, a brzy jsem to zvěděl. Když totiž okolo chalupy dupaly četné nohy, zaslechl jsem bábu Šantrůčkovou, jak křičí o sto šest, že nějaký nebožtík vstal a začal vypomáhat s podkládáním žebřiňáku, v němž byl vezen na hřbitov. Co hůř- ten nebožtík byl můj bratr Jan!

Okamžitě jsem vyběhl za bratříčkem, jednak mi nikdo neřekl, že je po smrti, dále pak bylo podivné, aby mrtvý muž ožil a podkládal vůz.

Na to, že jsem nahý, jsem si vzpomněl až tehdy, když po mne báby házely kamením a děti šlehaly kopřivami. Jeden s kamenů zasáhl mou dáseň a opět promluvily díry po zubech. Musel jsem oklikou.

Nakonec jsem se objevil na kopci. Co však nevidím: žebřiňák převržený, Jan -nebožtík stojí omámeně na nohách, druhý bratr Vilém přichází se svěcenou vodou, a v arcibiskupově rouše. Jediný, kdo na tomto výjevu nevypadá zmateně, jsou tři mladé ženy sedící opodál. Marie, Tylda a Bára.

V tu chvíli k nám dolehl smích z našeho městečka. Muselo to vypadat náramně komicky. Pak se zasmála druhá vesnice. Pak třetí a čtvrtá. Pohlédl jsem na svou Marii, jejíž dolíčky ve tvářích nabývaly zcela konkrétních tvarů. To už jsem nevydržel a rozchechtal jsem se stejně srdečně jako ostatní.

A od té doby již nenaslouchám zprávám z rádia, nýbrž brebentění mé abstinující ženušky a rajské hudbě v podobě třech capartů.


Leč stejně si myslím, že to byl ten nejhorší den mého života.

Žádné komentáře