Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Administrátor

Jak se národní hrdina podíval okolo

 Téma slohové práce bylo "Co vidím, když se podívám okolo".

Už je to tady. Po sedmdesáti minutách hry je stav stále 0:0. Tribuny se otřásají, jako by slibovaly, že neutiší-li se přítomní, pohřbí pod sebou celý stadion. Diváci toho nedbají; červeno-modro-bílá strana ryčí na protest proti nespravedlnosti, když Čechové mají nad Kanadou od začátku převahu; ryze červeně zdobené mantinely naopak spílají střeše Evropy, ale i vlastním hokejistům, kteří nejsou schopni skoncovat s těmi přivandrovalci. Sami hráči se koupou ve vlastním potu, rozhodně však ne více než koučové, oba dva chtějí spatřit na hrudi každičkého hráče své národnosti zlaté koleso symbolizující vítězství, když se tak nestane, hněv lidu padne především na jejich hlavy. Sudí po nepřetržitém pískání a pokřikování téměř ochraptěli, ale nic by je nepřimělo požádat o náhlou dovolenou; ne, dokud jsou na ledě a na jejich rozhodnutí závisí osud tohoto finále.

To všechno vnímá Jakub Bukaj jen skrze jakousi šedavou mlhu, jež mu zatemňuje smysly. On sám za celé mistrovství nedal ani jednu branku, ať se snažil jak chtěl. Sžíralo ho pomyšlení na to, že pro vlastního trenéra, pro svůj tým, ba pro celý český národ není dost dobrý na to, aby naklonil misku vah na svou stranu. Když fanoušci spustili nanovo, vzhlédl. Je to tak. Nastává chvíle samostatných nájezdů.

Kouč Milan Potočník svolává hráče na válečnou poradu; na protější střídačce činí kanadský Raymond Richter totéž. Kuba zvolna míří k hloučku spolubojovníků, hokejku volně na ramenou, na tváři zamračený výraz a na čele jediná osamocená kapka potu.

V tom okamžiku se něco změnilo. A on, smolař české hokejové prezentace, i skrze onu nervy drásající neviditelnou mlhu a jekot diváků jasně slyšel tlumeným hlasem pronesenou větu: „Ty, Kubo, pojedeš poslední.“

Jako v mrákotách přikývl, na nic jiného se nezmohl. Tak on nejenže je tady naprosto zbytečný, ještě k tomu těmahle rukama a touhle hokejkou bude poslední v řadě, aby si na něj všichni ukazovali, až neuspěje.

Nebyl s to sledovat dění na ledě. Jeho mysl stále obklopovalo nevědomí. Pouze v duchu počítal a připravoval se na nejhorší. Dav zaryčel poprvé... Podruhé, o něco silněji... Potřetí už poněkud vynervovaně, což dalo na zřetel, že ani druhý Kanaďan nepřekonal brankáře... Počtvrté naprosto stejně, jen z opačné strany... Popáté se ozval žalostný řev z tribuny za ním, byl však záhy přerušen burácením Kanaďanů; Kuba vzhlédl. Sluch ho nepodváděl. Michael Kusch se dostal do české branky. První gól v tomto zápase byl oslavován asi dvě minuty, kanadští fandové se objímali, poskakovali, výskali, vysmívali se českým nemehlům, kteří z drtivé většiny seděli nebo stáli jako zařezaní, na tvářích výraz čirého zoufalství.

Třetí nájezdník David Pokorný však zuřivou ranou ukončil jejich trápení, zatímco každý, kdo uměl číst nebo aspoň slyšel, registroval prozatímní výsledek 1:1.

Ještě třikrát nato ječely tribuny, aniž by se nějak změnilo skóre. Kuba pomalu vstal, třásl se víc než osika v orkánu a kráčel k těm malým protivným dvířkům, které slibovaly vstup na led. Byl uvítán pozdravy, přáními mnohého štěstí, ale i pískotem a bučením, což bylo přesně to, co jako hráč nesnášel.

Počal pomalu jezdit po ledě, zatímco nepřátelský golem Max Dagenais zajel do branky a s posměšným výrazem (jak se dalo tušit) obrátil k poslednímu inkvizitorovi zlostná očka. Hlavní rozhodčí vsouval do úst píšťalku. Každým okamžikem to přijde.

S písknutím, které utišilo ústa a otočilo hlavy všech přítomných ke Kubovi, mu konečně spadla mlha z očí. V tom jediném okamžiku se rozhlédl okolo -ne okolo sebe, ale okolo své přítomnosti.

On byl vybrán, aby dokonal na Kanaďanech dílo zkázy, on, nemotora, který nikdy netrefil víc než brankáře nebo tyč branky, který však přesto je tady, dostal možnost zbavit se smůly jednou provždy a má v rukou naději všech potomků praotce Čecha. Oni mu věří, jako on nevěřil jim, že by mohl být vybrán na toto mistrovství.

Právě když se jeho hokejka jakoby sama od sebe dotkla puku -přestože si vůbec nepamatoval, že by k němu kdy dojel -zjevily se mu před očima výjevy z minulosti. Jak se v sedmi letech nachomýtl k hokejovému utkání jakýchsi dítek školou povinných a on si od té doby nic nepřál tolik jako brusle a s hokejkou. Jako pozorovatel sám sebe se rozhlédl; viděl otce, který mu na Vánoce věnoval kýžené relikty s podotknutím, že on -Kuba -bude jednou velký hokejista. Tatínek byl ten nejhodnější člověk na světě, a určitě se z nebes dívá, jak jeho synáček vzývá spravedlnost.

Pohlédl dále. V deváté třídě už velel školnímu mužstvu, se kterým to dotáhli na mistrovství republiky. Tady byl klíčový bod jeho života, tady dostal příležitost hrát profesionálně, právě v tomto místě se stal žákem hokejových mistrů, kteří mu dopřáli být přítomen zde.

S pohybem pomalejším než pohyb litosférických desek pozvedl nástroj zkázy a odtrhl se od minulosti. V tom okamžiku měl dojem, že se nepotřebuje rozhlížet okolo, aby viděl napětí v tvářích všech. Kuba je tady. Oni si ho vybrali, tak teď si to on vybere od nich.

Naposledy pak pohlédl do budoucnosti. Spatřil tam všechny své spolubojovníky se zlatými medailemi na dresech a se slzami v očích, viděl Potočníka, kterak se šťastně chechtá, i kluky připíjejíc si na jeho počest; viděl slavnostní návrat do vlasti, dlouho trvající radovánky na Staroměstském náměstí; viděl budoucí vnoučata s užaslými obličeji, až jim bude dědeček Kubaj vyprávět, jak vyhrál mistrovství...

Dědeček teď otevřel ústa k válečnému řevu, v uších mu hučelo, avšak na tom samém místě hrály violy, jemně a tklivě, vystihovaly dojemnost situace, jako když Čechové vyhráli v Naganu, i teď stojí poslední naděje Čechů proti Kanadě v samostatných nájezdech a nehodlá se vrátit domů bez medaile.

V posledním okamžiku odvrátil oči od vzpomínek, vrátil se do reality a udeřil do puku silou, jaká se podle jeho názoru vymykala hranici lidských možností. Prosil všechny, o nichž doteď uvažoval a jimž děkoval za všechno, ještě o poslední pomoc, aby doprovodili ten malý černý válec přesně tam, kde by měl být. Dagenais se zachvěl a podle všeho se stejnými pocity jako Kuba vyrazil spáse naproti.

Stadion nelidsky zavřískal...

Poslední komentáře
07.04.2009 20:39:35: tohle je fakt super povidka, moooc se mi libilasmiley jenom dve veci mi tam nesedej: čechové.. asi spí...