Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola třináctá: Ema

 

„...a musela jsem jako blb běžet na autobus, kterej byl tak narvanej, že mi málem skřípnul tašku ve dveřích.“

„Jo, to jsem slyšel, jak tam někdo nadává.“

Olšan nebyl zvyklý na rychlou chůzi, a tak se navzdory šibeničnímu času loudal ke škole jako by se nechumelilo. Tomu se i jeho černovlasá copatá společnice realisticky podrobila.
„Co máte?“

„Skokana.“

„Upřímnou soustrast.“

„Což mi připomíná -píšeme kovy a polovodiče a neměla jsem čas se na to podívat!“

Ondra věnoval Emě soucitný pohled.

„Hele, prakticky si jenom musíš pamatovat...“

Při vstupu do školy ze sebe narychlo chrlil vzorečky, cizí slova a jednotky, až nakonec prohlásil, že to je všechno, nač si z kvarty vzpomíná.

„A drž se,“ zavolal ještě, Ema mu z mezipatra zamávala a zmizela do třetího poschodí, zatímco on se vydal na pouť přízemím. Cestou přemýšlel, jak málo toho o Emě Vločkové ví. Chodila do kvarty s Olšanovým známým ze sboru, díky němuž se s ní i seznámil. Vlastně -oni dva byli součástí hloučku podnikajícího o přestávkách nájezdy na automaty a šťastnou shodou náhod se stalo, že Ema s Ondrou osaměla. Jelikož si ho v přítomnosti svého spolužáka přirozeně všimla už dřív, nezávazná konverzace vznikla během okamžiku. Pár dnů a vyšlo najevo, kdo chodí do jakých kroužků, jaké má rodinné zázemí a který profesor by si zasloužil defenestraci.

Když už byla řeč o rodině, olšanův vztek na manželské hádky nahradila nucená kapitulace. Žít se dá i bez rodičů, když má někdo lepší vztahy ve škole. Aspoň už konečně věděl, kdo za co může: matka měla evidentně vedlejší poměr s mladým spolupracovníkem. Touhle dobou už byl rozvod na spadnutí; Ondra tvrdil, že to už stejně je od oné noci.

Den to byl nudný, většinu z něj strávil Olšan s iPodem, Sofi a Ríšou. Hodil do sebe buchtičky s krémem, dopravil se na autobus a koho nevidí: zase Ema.

Došel k ní na doslech a řekl: „Baf.“ „Lek“ a úsměv byly mu odpovědí.

„Skokan dobrej?“

„No, trochu na to zapomněl.“

„No vidíš, teď už se to stihneš naučit, ne?“

„Prosím tě, z tý učebnice mi to dost dobře nejde, navíc vyhrožoval, že bude zkoušet i kapaliny.“

„Nejde, jo? Tak někdo to určitě umí, tak se nech doučit.“

„No vzpomněla jsem si na tebe, poněvadž ty jaks to ráno ze sebe sypal, ty bys to snad dokázal naučit i mě. Myslíš, že bys mi s tím pomoh?“

„Nevím... Děláš něco zítra o velký?“

„Náhodou ne.“

„Tak ve studovně, jo?“

„Dík, jsi zlatej.“ Objala ho.

„Já vím.“

Zpoza rohu zařval autobus, jenž se vzápětí i zjevil.

„Hele, už nám to jede,“ pravila Ema a hodila si tašku na záda.

„Tobě to jede, já zpívám.“

„Jó, ona je středa. Tak si to užij.“

„Dík, provedu.“

A taky že to udělal. Nejdřív si myslel, že pan Halima bude solidní poloplešatý pán v předposlední dekádě svého života, který bude za největší vzrušení považovat Evu a Vaška; on jej však dávno vyvedl z omylu. Jednalo se o vyhaslého rockera, jenž v mládí nepochybně nepropásl Stouny ani Deep purple. Přitom to byl skvělý učitel s praxí: systematicky šířil olšanovo hlasové spektrum (za tu krátkou dobu už o půltón nahoru) a současně předvedl i tak zvaný growlnig, tedy hlas používaný v death metalu. Nejdůležitější ale pro Ondru bylo, že ho Halima zbavoval trémy ze sólového zpívání, když ho nutil zpívat před ním samotným ty nejklasičtější i nejzapadlejší „věci“. Ve sboru se to vždycky nějak ztratilo.

Cestou domů si znovu vzpomněl na jeden chytlavý riff, který slyšel na nahrávce ze svého mobilu, aniž věděl, kde a od koho ji pořídil, což ho poměrně dopalovalo. Bylo to jednoduché: kytara hrála pořád dokola tóny

E – E – H – H – E – E – H – H – E – E – C – C – E – E – C – C.

Ondra si už pár dnů vytvářel v hlavě daleko složitější verzi plnou ozdob a možností pro kytaristu předvést, co umí. Párkrát měl už možnost být přítomen sofiině hře; ta hrála většinou motivky od učitele a věci,na které více méně přišla náhodou při trénování přehmatů či čeho všeho možného. Taky slyšel něco, v čem se dala poznat Epica nebo Lacuna Coil.


Can’t you hear me screaming, once again
Voices you can’t hear
Because you are consumed and incontent
With everlasting greed

Don’t you see me on my hands and knees
Begging and bleeding
You’re smiling as you bite the hand that feeds
But will you never see


Při těch příležitostech, kdy si sám hrábl do strun, se mu podařilo zmíněný motiv najít a Sofi ho od něj převzala. Nejspíš každý by si dokázal domyslet, že Olšan přemýšlel o přidání dalších nástrojů a pochopitelně i svého hlasu; takové úvahy jsou silné, ale podvědomě tušil, že o tom přemýšlí úplně zbytečně.

Žádné komentáře