Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola třiadvacátá: Záskok

I want you to lead me
Take me somewhere
Don’t want to live in a dream one more day
(In Flames - Come Clarity)


Když zrovna není neděle (to dělám v řeznictví) nebo sobota (to, na babiččino přání nedělám vůbec), chodím do školy. Ale co říct o škole, má vůbec cenu něco říkat? Znají ji všichni. Nejsem jeden z těch, co by si stěžovali na to, že do ní musí chodit, mám vlastně štěstí, že vůbec můžu. Že můžu žít u babičky, že nemusím pracovat – a že mě vzali. Brácha se učí na zedníka a stěžuje si, že i to je na něj moc těžké. Stěží prolézá, radši mlátí do pytle než aby si cpal učivo do hlavy. Jeho boj. Já radši držím hubu a krok. Dodělat maturitu, pak možná nějakou vysokou… A když ne, dělat řezníka můžu jít vždycky, s tou praxí, co už mám.
Lidi z pasťáků nemají na gymplech moc rádi. Snobové. I když, tenhle problémek v dnešní době možná trochu vyrovnává mé čtvrtinové židovství. Škole to třeba udělá lepší jméno, že podporuje multikulturní výchovu nebo etnickou diverzitu. Jako by to byla nějaká zásluha nebo tělesná vada, přístup je v obou případech v zásadě stejný. Lepší se o to nestarat… Jen když nám při literatuře vykládali Starý Zákon, tak jsem tu hodinu odučil v podstatě za Stehlíka. Ne že by se nesnažil, ale takových kravin, co vyprávěl… Darmo mluvit, zjevně viděl Bibli jen z rychlíku.
Přesto by mě ale zajímalo, k čemu je ve třeťáku vyučování rozmnožování člověka, když tou dobou už má s touto konkrétní oblastí většina studentů i hluboce praktické zkušenosti. Vyučující se dusí před tabulí a snaží se mluvit v technických pojmech, aby se nemusel tak stydět a mládežníci už skoro odrostlí z puberty už si ani neprohlížejí pod lavicí Hustlery a Playboye, jen znuděně přihlížejí. Desatero notně zastaralo a šesté přikázání nejen že už nedodržuje prakticky nikdo, ale ani se za to nikdo nestydí.
„Tak jaká byla?“ ptá se Balrog, když před školou postáváme na cigáru. Já kouřím, on se jen kouká a čeká. Loví. Vybírá si, které lidi si pozve domů pro změnu dnes. Hlavně děvčata, přirozeně. Kluci už se po vzoru sněhové koule nějak nabalí sami.
„Kdo?“ ptám se. Ukáže prstem. A-moll poznám okamžitě, i když má ofinu hozenou přes oči. A vedle ní zas ta protivná pastelka. Doufám, že se na mě podívá a usměje se (Amoll, ne ta druhá), ale ne. Nejspíš mě nevidí, nebo na sebe jenom nechce upozorňovat.
„Nádherná,“ vydechnu.
„Taky mi nepřijde nejhorší,“ ušklíbne se Balrog. „Velice mrduschopná, když zohledníme i věk. Co myslíš, holí se?“
Jsou někdy chvíle, kdy vaše myšlenky dostanou technický knock out. Kdy prostě nevíte, co říct a všechno se točí jen a pouze kolem toho jednoho. Jen s tím rozdílem, že tohle už není sen. Nehrozí žádné probuzení, které by rozptýlilo myšlenky na její rty – a vlasy – a tu vůni, jejíž závan většinou všechny tyhle představy přivolává.
Kdosi, tuším Sherlock Holmes, kdysi prohlásil, že moudrý muž kouří, aby získal čas. Takže po pár potazích (spařil jsem filtr, ale čert to vem) už celkem klidně odpovídám: „Jo. Na čárku.“ Ne že bych to věděl, ale A-moll je dost mladá na to, aby mohla být panna. A ta moje kamarádka, co jsem si ji s ní tehdy na zastávce spletl, jednou říkala, že panny bývají zarostlé. Nemají totiž proč se holit, nevědí jak nepříjemná – prý – je po sexu ta vlhká lepkavost mezi chlupy, kterou sebedokonalejší setření papírovým kapesníčkem nenapraví. Na druhou stranu, A-moll je gotička a ty na sebe takřka vždy dbají. Takže čárka je nejpravděpodobnější. Zlatá střední cesta, rozhodně lepší, než říct, že nevím. Kdyby Balrog věděl, že jsem zatím měl jen jednu holku a to ještě jen jednou… Jej. Ale radši nevzpomínat, za tohle se budu stydět snad do konce života.
Típnu cigáro a otočím se k odchodu.
„Byl’s její první?“ Ptá se Balrog se zájmem.
„Jdi do prdele.“
„Takže ses tak daleko nedostal,“ konstatuje znuděně. „No co, holt moc váháš.“
„Na některý holky musíš pomalu,“ zachraňuju rychle situaci. Tak, pro sichr. Co kdybych od něj něco potřeboval.
„Hm, tak takový mi nikdy nestály za námahu. Ošustit, opustit,“ zašklebí se.


Girls, Girls, Girls
Long legs and burgundy lips
Girls,Girls, Girls
Dancin' down on Sunset Strip
Girls, Girls, Girls
Red lips, pretty tits.
(Motley Crue – Girls Girls Girls)




Pokusy sejít se s A-moll dopadly všechny tak nějak polovičatě. Ne že by se mi vyhýbala, to by ostatně nedokázala. Však spolu chodíme do školy… Nakonec není až tak mladá, formálně je dokonce jen rok pode mnou, věkově o málo víc než tři. Jenomže i tak se náš kontakt omezoval na příležitostnou cigaretu a většinou ani to – jednoduchá ahoj na chodbě, její velice vzácné úsměvy a moje ach-tak-nenápadné poflakování se všude možně, kde by se mohla objevit. Stejně tam většinou nebyla, a když, tak byli stejně kolem lidi, a to se špatně něco podniká. Párkrát jsem jí alespoň navrhl, že bychom si teda mohli jít někam zahrát, i když jsem ji k Balrogovi do zkušebny tahat původně nechtěl, ale stejně vždycky odmítla. Že prý nemá čas. Takže když teď, po čtrnácti dnech sedím na bicí stoličce a dolaďuju hajtku, nejsem o nic moudřejší než hned po koncertě. Po Lacuně… Sny o meruňce prořídly a vybledly, škoda. Ta hajtka je ostatně moje vlastní, první kousek mé budoucí sady. Vzhledem k tomu, že se na ni dá zahrát přinejmenším pět různých zvuků – a to možná najdu ještě nějaké další – tak to byla jasná volba. Až si zase našetřím, přidám k ní virbl a pak bude asi na řadě kopák. Ale to má čas.
Dneska jsem ve zkušebně skoro sám. Tempus osedlal motorku a vyjel si za kýmsi do Rakovníka, holky veškeré žádné, takže Adam radši sedí před počítačem a paří. Čas na cvičení… takže technika na hajtce, napřed metlama přes zavřenou, dvakrát kraj a jednou pupek, pak zapojit nohu, nakonec už trošku technicky náročnější v podstatě offbeatový rytmus s úhmaty na virbl a příležitostným kopnutím do kopáku. Sundávám propocené tričko a jedu ještě jednou, teď už paličkama, snažím se to nešolíchat. A asi hraju moc nahlas, nebo co, protože se najednou otvírají dveře – ztěžka, aby ne, když na nich visí dvacet centimetrů tlustá vrstva skelné vaty – a dovnitř kdosi strká hlavu. Takže jeden improvizovaný break přes high tomy, který by byl daleko efektnější, kdyby mi tři takty před koncem nevylítla z ruky palička. Aspoň že nově příchozího nemajzla do hlavy. Přišel mi povědomý, ale to má do známého dost daleko – jenže tady se točí tolik lidí, že není nic divného na tom si někoho z nich nezapamatovat.
„Čus, hele, nedáš cigárko?“
„Cvičím,“ povídám. „Ale jestli zveš…“
„Jasný, však v pohodě, jestli ti nevadí ochucený cigára…“ a vytahuje krabičku na dálku vonící po hřebíčku. Nejspíš to netuší, ale od té chvíle jsem jeho člověk. Vůně si prý člověk pamatuje nejlíp a spojuje si je s konkrétními vzpomínkami. A po čichu si hledá partnera… Že by ta biologie člověka přece jen k něčemu byla?
Takže si přehodím přes ramena mikinu aby mi neprochladly svaly (tohle bych se taky na té biologii nejspíš dozvěděl, kdybych neměl bráchu sportovce a nevěděl to už předtím) a za chvíli už koukáme z okna na dva proužky dýmu.
„Dobře bubnuješ,“ povídá po chvíli.
„Nijak zvlášť. Snažím se, ale ještě nejsem dost přesný.“ Což je ostatně pravda, hlavně v pomalejších tempech mám tendence ujíždět. Rychlá mi paradoxně až tolik problémů nedělají, když už se je jednou naučím, pokud teda jedu pattern co se opakuje pořád dokola a nebo sólo, kde je každému nepřesnost ukradená. Naštěstí bicí linky jsou málokdy skutečně lineární, většinou se tam základ opakuje a na ozdobičky v případě potřeby sral pes. Lepší něco nezahrát, než kvůli tomu rozhodit sebe a v důsledku i kapelu.
„To nevadí,“ povídá. „Zahrál bych si s tebou.“
„Na co?“ ptám se.
„Na altový saxofon, nechal jsem si ho nahoře.“
„Tak já se zeptám jinak. Proč?“ Ne že bych si zahrát nechtěl, ale měl jsem na dnešek naplánované cvičení a ne jam session.
„Protože,“ otočí se ke mně, „máme mít s kapelou brzo koncert. A náš bicák si včera zlomil nohu, takže to odehrát nemůže. A ty jsi první bubeník, co mi přišel pod ruku. A zdá se mi že hraješ dost slušně. Tak co, bereš?“
„Ještě nikdy…“ zarazím se. „…jsem nabídku na koncert neodmítnul,“ dokončím a doufám, že ta zámlka není poznat. Ono je taky fakt, že zatím žádná nepřišla, ale to mu cpát nemusím. „Ale nemám vlastní bicí.“
„Nevadí. Tak já skočím pro to ságo a zkusíme to.“
„Dobře. Kdy a kde že má být ten koncert?“
„V klubu U Feldkuráta. Pozítří.“

No, tak to jen doufám, že nehrají jazz.



Vas caminando despacio, sin ganas de sonreir, de sonreir
Hemos quedado en el barrio, unos litros y cien duros de hachis
Perdidos en cualqier lado, sonando con escapar, con escapar
La mayoria del paro, y el que curra del trabajo temporal
Han pasado 10 anos, mis colegas donde estan
(Ska-P – Mis Colegas)
Žádné komentáře