Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola třetí: Bubeník

 



Ťuk ťuk… ťuk ťuk… ťuk ťuk…


Tep mateřského srdce a tiché šumění krve ve vlásečnicích. Ten nejzákladnější z rytmů, rytmus života a míru v proteplené oranžové tmě… Rytmus co najednou se zrychlí a přijde bolest, strašný tlak na hlavu a pláč… Je tohle konec?

Světlo.


Říkejte mi Zak. Bude to pro obě strany nejlepší, za své pravé jméno se právem stydím. Zachariáš Bloom je jeho plné znění, a když mě někdo osloví takhle, ze zkušenosti vím, že přijdou trable. Za jméno nemůžu, to moje židovská babička, oddaná starozákonní víře až za hrob… Matku jsem nepoznal, zemřela před osmnácti lety, při porodu mého o rok mladšího bratra. Svou nadměrně vyvinutou lebkou jí roztrhl pánev, doktoři nemohli nic dělat. Vykrvácela přímo na porodním sále. Bratr se jmenuje Ezechiel (opět zasáhla ruka babičky), ale všichni mu říkají Eza. Doktoři se báli, aby na něm ten komplikovaný porod nezanechal následky, podle mě zbytečně. Moc mu to nemyslí, to je pravda, ale on to ani nepotřebuje. Dělá závodně box a je v tom dobrej.


Bouch bouch… bouch bouch… bouch bouch… dopadají rukavice na kůži pytle.


Pamatuju se… v devíti letech jsem vykuchal kočku. Babiččina Mourka. Ta svině si to zasloužila, sežrala mi moji andulku… Sice jsem ho přitom nechytil, ale bylo mi jasné, odkud vítr vane. Vzal jsem kuchyňský nůž, ten na cibuli, a vyčíhl si správnou chvíli. Přišel k Mourkovi, podrbal ho pod bradičkou, pohladil, on se přetočil na záda a já mu jediným tahem nože rozpáral břicho. Byl to dobrý nůž, ostrý… Bránil se pak, sekal po mě drápky, ale to nebylo důležité. Bylo třeba zachránit andulku, jako v té pohádce o Otesánkovi. Horečnatě jsem mu prohmatával žaludek a střeva, na pár místech je rozřízl, ale andulku nenašel. Jen zažloutlý chuchvalec peří a tepot srdce v dlani. Kdepak, život není pohádka… Mourek už se nebránil, už jen ležel a slabounce kňoural. Ještě žil – a já najednou věděl, že ho nedokážu zabít. A kdyby, že to mojí andulce život nevrátí. Kolem nás bzučely mouchy, přilákané pachem krve… Svlékl jsem si triko a něžně jsem Mourka vzal do náruče, odnesl k blízké železniční trati.


Td td… Td td… Td td… rachotí kola vlaku.


Já bych ho zabít nedokázal, ale vlak ano. Zbyla z něj jen krvavá kaše, ne nepodobná mojí zadnici potom, co se babička dozvěděla, co se stalo. Někdo mě asi viděl, nějaká sousedka, a šrámy na rukou (krev se umýt dala) jen dosvědčily že mluvila pravdu. Řemen vytažený z otcových kalhot rytmicky dopadal, svištěl a zakusoval se pod kůži a když rány pršet přestaly, tak jen proto, že babička už nemohla tou rukou ani pohnout. Dva dny jsem si ani nemohl obléct kalhoty, než se strupy zpevnily aspoň natolik, aby nepraskaly při sebemenším dotyku s látkou. Ještě že bylo léto… To od té doby nenávidím kočky.

Ale poučil jsem se. Už bych nikdy nikomu nic takového neudělal, zvířeti ani člověku. A přece – občas se mi o tom zdává. A nejsou to nepříjemné sny.


Sny o spletencích všech rytmů, které jsem potkal, sny o bití a násilí, sny o smrti, o vášni tak silné, že člověku je jako by umřel… Sny o rytmu, který je mým osudem.

Žádné komentáře