Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola sedmnáctá: Den poté

 

Déšť.

Začínal nízko nad činžáky, trhal se od mraků a se vzrušujícím jekotem padal k zemi. To si aspoň Olšan představoval, jak tak hleděl z okna studovny do dálky.

Singing in the rain...

„To je všechno?“ zeptal se, když hlas za ním utichl.

„Dával jsi vůbec pozor?“ zněla odpověď. Typický tón, který Ema používá, když si hraje na dotčenou. „Připadáš mi dost na větvi z toho deště.“

„Ale ne, poslouchám pozorně a zaujatě.“ Otočil se. Ema měla rozpuštěné vlasy, které tak částečně skryly pihovatý obličej. „Myslím, že ti to jde, fakt.“

„Hihi. Jseš hodnej. Než dojdu do třídy, stejně to všecko zapomenu.“

„Taky bys mohla trochu víc věřit mýmu učitelskýmu talentu.“

„Vždyť jo. Hele, fakt díky, máš to u mě, a kdyby to nevyšlo, svedu to na tebe, jo?“

Nechal ji vyjít první ze dveří.

„Opovaž se!“

Ema šla pomalu s učebnicí v náručí a tiše si říkala, co jí Ondra vtloukl do hlavy, zatímco Olšan vytáhl sluchátka. Přítel se prý pozná podle toho, že nepotřebuje nic říkat, abyste se s ním cítili dobře.

„Jaký bylo včera zpívání?“ nadhodila.

„Tak šlo to. Už jsem zažil i lepší hodiny.“

„Jak to? Co se stalo?“

„Ale nic se nestalo, pan Halima nebyl holt nějak v náladě.“

„A jak ti to jinak jde?“

„Ty jsi nějaká zvědavá, ne?“ Usmál se, že to tak nemyslel.

„Já vím, a budu brzo stará.“

Došli ke třídě.

„Tak mně drž palce, ju?“ zamávala mu.

„To víš, že jo.“ Na zlomek vteřiny se cítil drobet zmatený, zapomněl, že teď má jít do jiné třídy. Nakonec jí zamával zpátky a zmizel v chodbě.

Hlavně to nezvorej, děvče.

Do třídy dorazil téměř se zvoněním. Hodil matiku na lavici a zesílil hlasitost iPodu.

These are the legs in circles run
This is the beating you'll never know
These are the lips that taste no freedom
This is the feel that's not so safe
This is the face you'll never change
This is the god that ain't so pure
This is the god that is that pure
This is the voice of silence no more

We the people
Are we the people?
We the people
Are we the people?

Some kind of monster
Some kind of mons...


Dveře bouchly a vešla matikářka. Trochu mu připomínala Minervu McGonagallovou. Honem všechno vypnout a postavit se vzpřímeně. Rituál, který nevyjadřuje „Dobrý den, paní profesorko“, nýbrž „Vzal jsem na vědomí, že začala hodina, ale tím to taky končí“.

„Dobrý den, posaďte se...“

Pohled do třídnice.

„Chybí všichni, co jsou zapsáni?“

„Ne, já jsem od teď tady,“ hlásila Sofi. Ondra se po ní koutkem oka podíval. Vůbec si jí nevšiml předtím nevšiml.

„Dobře.“ Klap. „Mám pro vás opravené písemky...“



„Přeji dobré ráno,“ oslovil Sofi. „Zaspala jsi?“

Zívla. „Ani ne, trošku jsem si po tý Lacuně přispala.“

„To bylo tak únavný?“

„Hlavně do dlouho, usnula jsem snad ve dvě, mamka to pochopila.“

„To bych chtěl vidět u sebe,“ povzdechl si afektovaně.

„A-moll asi spí doteďka, ještě jsem ji tady neviděla.“

„Oni jsou na jakýsi exkurzi. Tys tam potkala A-moll?“

Sofi věděla, co si o ní Ondra myslel, a tón, kterým to řekl, ji nepřekvapil, i když po večeru, který s ní strávila, se jí nelíbil už jen ten jeho názor.

„To bys nevěřil, co jsme...“

Žádné komentáře