Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola sedmadvacátá: Brkostav severní

Drink this water again
That runs by without memory
Where your name is lost
Drink and forget yourself
This featureless stream
That carries your face further on
These waters know you
It calls you by your one true name
(Dark Tranquillity – I Am The Void)

Svět je naruby. Svět je vzhůru nohama a zmačkaný do kuličky a točí se ve víru (ústa jak upíru krví ti planou…) a já se ho jen bezmocně držím jako flamendr v prvním ranním autobuse tyče, když ta rachotina na kolech drncne přes zbytky rozbitého odpadkového koše.

Jedno hudební přísloví tvrdí, že když kytarista balí holky na baru, bubeník balí bicí. Přísloví, jak tvrdí pro změnu encyklopedie, je obecně vžitá lidová moudrost. A aby se něco vžilo, musí to být aspoň trochu pravda. Takže jo, balil jsem. Bubny, tabák, činely, trávu, paličky… Jen na ty holky nějak nezbýval čas. A komu to vlastně vadí, mně? Já nikdy holky nebalil, spíš se nechával balit, bylo-li kým. Většinou nebylo. Mladičky na základce byly sice fajn, sáhnout na sebe nechaly leckdy a leckde, ale já nikdy nebyl ten správný typ. Nehrál jsem fotbal ani nevlastnil nejnovější model playstationu… A trošku moc přemýšlel a málo mluvil. Asi. Nebo to bylo v něčem jiném, čert ví.
No a pasťák byl čistě pánská záležitost. O kundách – holkách, pokud jste byl někdo zvenčí – se tam mluvilo krátce a hrubě, aby si nikdo moc nezadal. Teda nahlas, pošeptmu nebo v představách se leckdo cítil být spíš galantním rytířem, ale veřejně by to nikdy nepřiznal. Vlastně včetně mě. Jakou spojitost to mělo s realitou ovšem netuším, žádné pokusné slečny se nám tam nevyskytovaly a z řečí těžko soudit. Nějaké pánské časopisy se tam nicméně daly sehnat, byť ne zcela bez rizika, a když jednou Fíla v knihovně zrekvíroval Dekameron, změnila se naše po většinu času polonegramotná noclehárna spíš v čítárnu spojenou s mastírnou klacků. Tak to šlo dvě noci, pak někomu začlo být divné, proč jsme tak nevyspaní, a přišla přepadovka. Vlastně se za to ani netrestalo, Dekameron je v povinný gymplácký četbě, tak nebylo z formálního hlediska ani za co, ale Fíla tu knížku musel odevzdat. Taky jsme přišli o dva salátovité Playboye a jeden výtisk Kalhotek na rozloučenou. Docela fajn knížka, tedy - vysoce kvalitní pornopovídky. To kvůli ní jsem vlastně začal poslouchat Motörhead… a pak i metal jako takový. A chtěl ho hrát a hrál… na půjčené bicí, protože na vlastní nemám, a jenom ve zkušebně. A snil o koncertech…
Jenže když se konečně dostanu na koncert, hraju obyčejné skáčko. Nic proti němu, ale skoro bych řekl, že mám na víc. I když… No, bez dvojšlapky jsem jim toho moc předvést nemohl, ale i tak se vsadím, že jim to se mnou dnes znělo razantněji než obvykle. Snad si toho všimli…
„Slušně jsi to tam bouchal,“ poznamená saxofonista – Libor Saklík, nepříliš vynalézavě přezdívaný Saggy, ne že by ovšem na jméně záleželo. To už jsou bicí i se vším všudy naložené do bleděmodrého transitu, na kterém je tmavě modrou napsáno jméno firmy. Kvůli tmě nevidím, co je ta firma zač a ani po tom nepátrám. Auto si půjčovali od číhosi tatínka, jak taky jinak. To jsou ti, co nějakého mají…
„Dík,“ zamumlám. „Kdybyste mě zas potřebovali…“
„Dáme vědět, neboj.“
„Hele prosím tě, co vás to napadlo, pojmenovat se Blbá včela?“ zeptám se na to, co mi už dva dny leží v hlavě.
„Blbej název, co?“ zadívá se na mě zkoumavě a pak se rozesměje. „To jsme jednou trochu moc hulili a tak nám to přišlo docela zábavný, no. Za střízliva sice nic moc, ale stejně jsme to tak nechali, však tráva ke skáčku patří, ne?“ A podává mi cosi, co nápadně připomíná joint, ale v chuti cítím jenom klasický tabák.
„Hm,“ pokrčím rameny. Cigarety tedy umím balit líp. A už mi taky začínají prostydat ramena a potem promáčená hlava… ty vlasy musí dolů. Čím dřív, tím líp.
„Chceš tu ještě zůstávat?“ přitočí se ke mně kytarista. „Uvnitř se docela slušně chlastá, ale já jedu dom. Tak bych tě hodil.“ Klíčky v jeho ruce a slečna co mu stojí po boku jsou jistě dva dostatečně pádné důvody proč oželet pravidelný příděl lihu, ale…
„A pak že kytaristi balí po koncertě holky,“ neodpustím si rýpnutí.
„Já už mám odmakáno,“ usměje se ten zelenooký blonďák, a pevně k sobě slečnu přitiskne. „Viď.“ A jedna pusinka a druhá a když uvidím i jejich jazyky, radši zavřu oči a neotevřu je dřív, než uslyším nastartování motoru. Závist je docela svinstvo.

V pondělí už postávám na chodbě před učebnou přírodopisu. Mládež naproti – nepoznám, jestli to je prvák nebo druhák, ale A-moll mezi nimi nevidím, i když se snažím – si píše cosi z matiky. Vůbec jsem ji už dlouho neviděl… A-moll, přirozeně, i když matiku vlastně taky. Potichu poťukávám do půjčeného djembe, myšlenkama bůhví kde.
Závan vůně, nebo odlesk vlasů? Možná spíš šťouchnutí do lokte, a šeptané „hele“. Po chodbě jde slečna, kterou jsem tu ještě neviděl. Možná studentka, možná kantorka, tělo perfektní až to praští, na těsno obtažené kraťásky a jen nepatrně volnější sportovní tričko. Jak se tak proplétá mezi polehávajícími studentíky, není snad jediného, který by na ni nekoukal. Teda mezi kluky, přirozeně. Tak koukám taky – a děsně si to užívám.
„Hele,“ slyším šeptání a drknutí do loktu přibralo na síle. „Zaku, nechtěl bys hrát v kapele?“
„Jo,“ odpovím mu napůl nepřítomně. Slečna se zastavila před nástěnkou, cosi si na ní čte. Mimoděk se levou rukou škrábe na noze, pak výš, a když si na chviličku ukazováčkem zajede pod gumu rýsujících se kalhotek – byť přes kraťásky – tak zapomenu dýchat. Ten vedle mě ovšem nikoliv.
„Jsem si myslel, že bychom mohli něco třeba založit. Teda jestli bys nechtěl.“
„Hm.“
„Tak jo, super. Dám ti vědět, kdo tam bude další.“
„Hm… Hele, ještě jsem nic neslíbil,“ otočím se po něm, ale už je pryč.
A zvoní a se zvoněním další šok. To ve chvíli, kdy nám místo mírně roztržitého padesátníka třídu otevírá právě ta slečna, kterou jsem – jsme – na chodbě tak nestydatě očumovali. Mluví trošku tvrdě, její přízvuk v kombinaci s blond vlasy a modrýma očima vyvolává představu dalekého severu. A její slova to ostatně brzy potvrzují.
„Dobrý den. Jmenuji se Helga Ptáčková.“ Drobné uchichtnutí u pubertálnější části třídy přejde jako by se nic nestalo. „Jsem posluchačka na Pedagogické Univerzitě Karlově, studuji učitelství biologie a zemopisu. Narodila jsem se ve Stockholmu ale od svých deseti letů žiji v Praze, přesto se omlouvám, nebude-li moje čeština úplně čirá. A teď se mi prosím představte vy, ať vím, jak vás mám říkat.“
Říkáme jména, jenom křestní – víc prý není potřeba. Nad mojí přezdívkou povytáhne obočí, ale pak pokrčí rameny. Jméno Zachariáš je prý dlouhé, ošklivé a vhodné tak leda k „zpolámání“ jazyka. Ne že bych to nevěděl i bez ní.
„A teď,“ praví, když jsme konečně všichni dopředstaveni, „přistupujme k výuce.“ Okázale ignoruje to, že jsme v biologii člověka kousek za rozmnožovací soustavou, místo toho s u učitele až zarážející rutinou zkušeného ajťáka – pravda, je vlastně mladá – zprovozní počítač i projektor a světlo na stěně poznenáhlu kreslí obrysy jakýchsi opeřenců.
„Jedním z nejkrásnějších českých pěvců je Brkostav severní,“ začne svůj výklad – a dál se už nedostane. Ve všeobecném smíchu a veselí naprosto zanikne jak se ptá, co řekla špatně. A každému je jasné, že si právě vysloužila přezdívku. A vzhledem k její postavě jí padne jako ulitá.
Je fajn mít důvod k úsměvu.

I'm the one you never see, in the dead of night,
Peeking in your window, staying out of sight,
GO to bed, lock the door, don't look in the mirror,
What if I was right behind you,
Smiling Like A Killer

(Motorhead – Smiling Like A Killer)
Žádné komentáře