Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola sedmá: Vrána k vráně

I don't wanna touch what I can't feel
I don't wanna look when I can't see
Things are flying through my head
All the fucking lies that I can't stand
Someone wake me up from this nightmare
Before I'm gonna wake up dead
(Pain – A Good Day To Die)
 
 
 
Občas jezdím do školy tramvají, když se mi zrovna chce. Je sice mnohem jednodušší a rychlejší kombinovat autobus a chůzi, či spíš šplh vzhůru do půlkilometrového krpálu, než se nechat popovážet tramvají s tisícem zastávek, jedoucí oklikou snad přes půl galaxie, ale občas nemám náladu na nic. Jen se probudím, ležím v posteli a poslouchám, jak hodiny odbíjejí pátou. Občas se ještě snažím usnout, ale většinou jen ležím a koukám do stropu, dokud se v půl šesté nepřinutím vstát. Je to sice k ničemu, ale zrovna tak by bylo k ničemu jen tak ležet a nic nedělat.
Fíla mi kdysi, ještě v pasťáku, doporučoval ať si přečtu francouzské existencialisty a vychutnám spor Camuse a Sartra. Ty na to máš, tvrdil. Ty to pochopíš… Zvláštní, bylo mu třináct a byl dospělejší, než většina lidí, které potkávám. Sartre, tvrdil mi, tvrdil, že nic na světě nemá smysl a tedy nemá smysl se o cokoliv snažit. Zato Camus, říkal, mu oponoval s tím, že pokud na ničem nezáleží, je úplně jedno, co v životě uděláme; a tohle nám dává svobodu dělat si, co chceme. Fakt tomu věřil, proto jsem ho taky potkal právě tam. Dělal si co chtěl, až nad ním úřady i rodiče zlomily hůl. Měl jsem se od něj hodně co učit… I když byl mladší. Všechno je o přístupu. Když miluješ, miluj z plna srdce; když nenávidíš, nech se tím plamenem spálit na popel; když je ti veselo, směj se z plna hrdla a když je ti smutno, z plna hrdla plač. Na ničem nezáleží, celý tvůj život je naprosto nepodstatný – pro všechny, kromě tebe.
Okolo šesté už vycházívám z domu, někdy ve čtvrt na sedm, někdy v půl, vyprovázen babiččiným chrápáním až na chodník. Nikam nespěchám, jen pozoruju slunce na obzoru, ptáky ve větvích a lidi kolem sebe. Vše nové se rodí s křikem a v bolestech, a v krvi, červánky na východě a kyselé obličeje lidí, které z nedostatku spánku bolí hlava, vypadají jako nemrtvé. Tramvaj rachotí a cinká, a já se koukám kolem sebe. Tváře znuděné a napůl spící, tváře bezvýrazné, tváře koukající se na mě jako na blázna, tváře zasněné… Občas potkávám takovou snivou holčinu, mám z ní pocit, že bych si s ní by i měl co říct, jen najít způsob, jak se dát do řeči… Takový, aby mě nepovažovala za blázna.
We don’t wanna be like you
For you are the king of fools…
            Vlastně všichni u nás v rodině byli, nebo jsou, blázni, když se tak nad tím zamýšlím… Všichni, až na mě. I když, kdo ví, třeba i ve mně někde hluboko uvnitř hlodá malý červík potenciálního šílenství, třeba se moje duše jen pomalu plní jako napouštěná přehrada vodou, která smete vše, co jí stojí v cestě, až se prolomí. Zatím jsem ale až nepřirozeně normální, byť pohledy mých spolucestujících o tom nesvědčí.
Třeba máma – jinak byla v pořádku, ale prý když mě čekala, křičela, že ji to dítě zabije a snažila se o mě přijít. Naštěstí ji uhlídali, a já přišel na svět sice řvoucí, jak už to chodí, ale zdravý. A když mě pak viděla, najednou to rozkošné šílenství pominulo a vzala mě na milost. Prý. Já si to nepamatuju. Ani to, jak identicky šílela když měl přijít na svět brácha. I když, možná byla jen nejpříčetnější ze všech, konec konců, on ji vážně zabil.
Nebo strýc. Pracoval jako zřízenec v psychiatrické léčebně, pamatuju si ho jako vousatého pána v bílém plášti, s tikem u oka. Byl tam dlouhá léta, prý se mu tam líbilo. No – a pak jednou nepřišel z práce domů. Rodina jen dostala vyrozumění, že jejich otci v zaměstnání museli sebrat klíče a ubytovat ho přímo u sebe, ale že doufají, že se brzy vrátí. Nikdy už se nevrátil…
Babička, na druhou stranu, byla vždycky vzor vší normálnosti, jestli ortodoxní židi ovšem vůbec mohou být normální. Když jsem byl malý, zkoušela mi zaplétat vlasy do copánků, ale od toho musela upustit už když jsem šel do školy. Vepřové jsem poprvé ochutnal v patnácti letech, i když pravidla košer stravování jsem tou dobou už nějaký pátek moc nedodržoval, a ne od ní, ona by svou kuchyň takhle nepošpinila. Ač o sobě říkala, že nevydrží chvíli bez práce – a skutečně skoro pořád něco dělala – o šábesu nepřeložila stéblo přes stéblo, nevyšla z domu, leda do synagogy, neotevřela si sama dveře, dokonce si ani nezapálila, protože jakákoliv fyzická práce, cesty či rozdělávání ohně je v ten den Hospodinem přece zapovězená… A přesto bývalo ji často vidět s fajfkou po dědovi, lety zažloutlou pěnovkou s ohmataným reliéfem. Snad kouřila aby si ho připomněla, snad jí to chutnalo, nevím a ani ona sama asi nevěděla.
Buď jak buď, vůně tabáku mi nikdy nebyla cizí. Svoji první cigaretu, vlastně jen pár šluků, jsem měl v deseti letech na chlapeckých záchodech v druhém patře školy během hodiny počtů. Učila nás je taková tlustá učitelka, prý jí bylo pětadvacet, no vypadala div ne na dvaapadesát, zakomplexovaná, nepříjemná ženská, šeredná jak noc. Třásl jsem se strachem, aby mě přitom nikdo nechytil, ale stejně mi to stálo za to, hrdinství sdílené s kamarády, kterým ještě ani nezačínalo růst chmýří na bradě, a já z nich nejmladší. Dva z nás kouřili poprvé, ten druhý to odnesl hůř než já. Rozkašlal se, zezelenal a pozvracel. Já se mu vysmál, spolu s ostatními – a strašně se bál, aby na mě nebylo poznat, že mě začalo bolet břicho. Zbytek dne jsem v podstatě proseděl v křečích na záchodě a zapřísahal se, že už nikdy, nikdy, nevezmu žádný smotek tabáku do úst. Ale víte, jak to chodí. Když o dva roky později zkoušeli kouřit ostatní kluci od nás ze třídy, musel jsem být samozřejmě u toho. A tehdy už to se mnou nic nedělalo, naopak, zachutnalo mi to.
Smoke on the water, fire in the sky.
Lucky Strike, šťastněj prásk… Člověk riskuje, že ho někdo napráská, když kouří ve stohu a je mu stěží patnáct. Kór když ten stoh pak shořel, mladýmu nikdo nevěří, že přece není tak blbej, kdepak, ještě tehdy jsem měl ruce od kočičí krve… občas mám pocit, jako bych se pořádně neočistil dodnes. Jako by se na mě ještě teď lidi dívali skrz prsty, i ti, co o tom nemůžou vědět. Toho, co ten stoh doopravdy zapálil, chytli až po dvou letech. To bylo najednou omluv, už jsem nebyl žhářskej zmrd, ale chudáček, kterému ubližovali… Jen ať se užíraj za křivdu, co mi způsobili. Já nelituju těch dvou let. Hodně mi daly. Ale prožít je znova bych nechtěl.
Vystoupím z tramvaje a za chůze si zapálím cigaretu. Balenou, jak jinak. Zas jedna věc, co jsem se naučil tam. A vrazím přitom do mladinké křehounké černovlásky. Někoho mi připomíná, znal jsem jednu, co nosila na rukou punčochy a pod oči si tužkou malovala černé kruhy – ne že by to potřebovala, peří jí je tam leckdy nakreslilo za ni. A taky chodila vždycky v černým a taky se vždycky tvářila smutně. Kde je jí konec… Tak mě napadá, poznal bych ji? Až mě samotného překvapí, když vztáhnu ruku a poklepu černovlásce na rameno.
„Ahoj, neznáme se?“ Otočí se – a je mi jasné, že jsem se spletl, že tahle je moc mladá, je jí tak patnáct, šestnáct, bohové, tamté by bylo skoro dvacet, jako mě, ale určitě by vypadala ještě starší. Co teď? A co kdyby…
„Asi ne,“ kuňkne.
„Nevadí,“ hraju dál, „to se dá změnit. Kouříš?“ kývnu cigaretou. „A jak se jmenuješ? Mě říkají Zak.“
 
Come take my hand, we'll fly away
We'll move in silence
We'll take a trip inside our heads
Frame by frame

We're not afraid to die
We're not afraid to lose our minds
We're not afraid to face the things we left behind
(Pain – Not Afraid To Die)
Ilwas
Žádné komentáře