Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola první: Olšan

Bylo půl druhé odpoledne. To je doba, kdy ve školách končí šestá hodina, a pražské Gymnázium Eduarda Beneše v tom nebylo žádnou výjimkou.

Proto, stejně jako jinde, po zaznění zvonku studenti kvinty B vyskočili, házejíce své věci do tašek a nedbajíce domácího úkolu, jenž po nich v rychlosti štěkala matikářka. Byla poslední hodina a ta podle nepsaných pravidel nesmí být delší než od zvonění do zvonění.

Třída se rozčlenila na hlučící bubliny v souvislé mase žáků. Některé mířily do jídelny, ty ostatní do šatny.

Zhruba uprostřed zmateného pohybu bylo možno rozeznat dva kvintány zabrané do vášnivé debaty. Přesněji, jeden z nich si to myslel. Ten druhý měl v uších sluchátka, z kterých na něj řval Iron Maiden, a nevěděl o světě.

„…six, six, six, the number of the beast…“

„…takže jsem to docela prošvihla a pozejtří píšu opravu…“

„…hell and fire, it‘s going on tonight…“

„…jestli bys mě to nemohl naučit.“

Student se sluchátky mlčí.

„Olšane!“

Bylo to zvláštní, ale ačkoliv byl Ondřej Olšanský hluchý jako poleno, jakmile zapnul iPod, na svou přezdívku vždy slyšel. Podíval se na Sofii, vytrhl si z uší kytarové sólo a:

„Promiň?“

„Povídám,“ pravila Sofie s náznakem úšklebku, „že bych potřebovala doučit matiku a jestli bys mi s tím nepomohl.“

„To víš, že jo,“ odpověděl Ondra, zatímco potají vypínal iPod. „Ale dneska nemůžu, zpívám.“

„Jasně, tak zaskoč zejtra, jestli budeš tak hodnej.“

Ve skutečnosti se „Sofi“ a „Olšan“ znali už od základní školy a za tu dobu vyšlo najevo, že pokud dojde na kamarádství, můžou být s tím druhým nadmíru spokojeni. Ti dva si ve všem dokonale rozuměli, a přitom byli oba jiní. Co neuměla ona, s tím jí pomohl on a naopak. Olšan ovládal matiku na výbornou, a ještě k tomu báječně zpíval, i když to sám sobě málokdy přiznal. Ostatní by možná řekli, že když otevře pusu, začnou se po okolí rozléhat mocné, průrazné tóny, které by byly slyšet i v sopečném krbu. Co je na tom pravdy se samozřejmě ještě nezkoušelo, ale ani sbormistr Sedanský se s ním nemohl nepyšnit.

Po pár letech ve sboru už to ale Ondru nudilo. Nějak mu to nepřišlo to pravé. Jistě, byl třešničkou na dortu uhněteného z malých a mladých zpěváků a svým hlasem by zahanbil i Husity. Ale zpěv starých lidových písniček a spirituálů mu nevyhovoval. Dnešní lidé nežijí v minulosti. Lidé chtějí současnost a jiná časová údobí jsou jim šumák. Když Olšan slyšel rockovou klasiku, naprosto mu učarovala. Stát před stovkami očí, hulákat na ně kontroverzní slova a slyšet za zády kytary – to by byl život…

Nic takového se však stát nemělo. Čekala na něj nová lidovka a dvě a půl hodiny prostého zpívání s doprovodem klavíru.

Nebýt toho, že měl po boku tak věrnou kamarádku jako Sofi, která ještě k tomu celkem slušně hrála na elektriku, asi by nevydržel a přestal by zpívat. Ona ho však vždycky držela na nohou, když měl všeho dost, a správně podotýkala, že "to by ta doba, cos' zpíval, byla na nic."

Proto odevzdaně nasedl do tramvaje směr sbor a odvedl svou pozornost od zpívání tím, že vykládal Sofi kvadratické rovnice. To jim vydrželo až na Bezručovu třídu.

"Tak já mizím," řekl Olšan a krátce se s ní objal.

"Papa," usmála se.

Byla to dlouhá hodina. Znovu zpívali něco, co se zdálo jako už odepsané, a nácvik oné nové lidovky byl neuvěřitelně rozvleklý. Byla ovšem velice hezká, takže navzdory své rozmrzelosti si ji Ondra tiše pobrukoval cestou domů. Jak se to kreativním myslím stává, začal si do písničky dosazovat vlastní hlasy, nástroje a asociace. Právě, když došel k obsazení elektrické kytary, však dorazil domů a hlásil se na výpomoc v kuchyni.

O hodinku později už seděl u počítače a dopisoval úkol z češtiny. V literatuře zrovna brali španělskou renesanci a měli jen tak z rozmaru učitele přepsat část Dona Quijota tak, aby vypadala jako starověká báje. Pro Ondru to nebyl žádný oříšek, dokonce psal ve verších. Další věc, kterou měl v malíčku, byly básničky. Měl rád veršování, ale i příkladně přepisování písňových textů na něco jiného. Takhle například překomponoval táhlý spirituál na píseň o prodavači zeleniny, což se však z nějakého důvodu sbormistrovi nezamlouvalo. Olšan už přemýšlel i o sestavení party, která by se řídila jeho texty, ale na to by podle něj nebylo dost dobrovolníků.

Buď jak buď, přece se nebránil tomu, aby mu před spaním v hlavě zněla rocková verze oné písničky, kterou se dnes učili. Krátce před usnutím ho napadlo, že by mohl dát noty Sofi, ale do rána to zase zapomněl.

J. Gregor

Žádné komentáře