Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola pětadvacátá: Blbá Včela

Motor si odkašlal, zařval a udal svůj monotónní text, autobus sebou cukl a Ondra se takřka převrátil naznak. Na zádech ucítil Sofiinu ruku a pomyslel si, že by to mělo přeci fungovat obráceně.

"Děkuju ti," narovnal se. "Mělo by to přeci fungovat obráceně, ne?"

"Ale kdež..."

Byl krásný den. Především proto, že byl pátek, a také slunce jednou dokázalo svou existenci. A kromě toho si Ondra nádherně popovídal s Emou. Respektive, strávil s ní velkou přestávku tím způsobem, že stáli na chodbě ve třetím patře a mluvili, k čemu je asociace dovedla. Přemýšlel, jestli má tohle smysl. Neměl záruku, že se jí líbí, a popravdě, měl-li být sám k sobě upřímný, si ani nebyl jistý, jestli se ona líbí jemu. Jistě, vždycky doslova tál, sotva ji uviděl, ale jemu nepřipadalo, že by to vypadalo na něco vážnějšího. Zase to věčné dilema, jestli mlčet a přijít o možnou šanci, nebo se odhalit a eventuálně se v jejích očích ponížit -klasika.

"Přemýšlíš?"

Zahleděl se do zvědavých Sofiiných očí.

"Ani ne."

Večer měl namířeno na koncert k jakémusi Feldkurátovi. Prakticky nic nevěděl, jenom to, že tam měl být jeho bývalý spolužák, se kterým už se nějaký pátek neviděl. Vypadalo to na víno, ženy a zpěv.

V půl sedmé se sešli. Petr měl s sebou jakousi slečnu. Byla malá, špinavě blonďatá a měla rozepnutou bílou mikinu. Při pohledu na ně, jak se nesou ruku v ruce, si ihned vybavil Emu.

"Tě bůh!" High five.

"Ondro, to je Katka. Kačí, to je Ondra."

"Ahoj!" usmála se. Ološan spatřil hluboký výstřih a pochopil Petrovy pohnutky.

Když se dostali před vchod, uviděl Ondra povědomou tvář. Černovlasý Zachariáš pokuřoval s jedním asi stejně starým klukem, přešlapoval a tvářil se nervně. Zachytil jeho pohled, ale evidentně ho nepovažoval za někoho zajímavého.

"Toho znám ze školy," hlásil Olšan okamžitě, když vešli dovnitř.

"Toho?" koukla na něj Katka. "Jo, jednou jsem ho viděla. Brácha mě vzal k jakýmusi týpkovi do zkušebny a jeho si pamatuju, byl snad jedinej co mě tam nebalil. Teda kromě bráchy," zahihňala se. Petr na ni pohlédl s vědomím, jaký je o jeho poklad zájem.

"No, on prej bubnuje."

"Asi se přišel něčemu přiučit," podotkl Petr, zatímco nastavoval ruku pro razítko.

"Nepůjdem na čouda?"

"Ne, nekouřím."

"No, tvoje plus. Hele, něco nám poruč, jo?"

"Pivko," ozve se Katka.

"Jsem snad pingl?" ušklíbne se Ondra, ale k baru se otočí.

Zatímco čekal, až nerudný čtyřicátník s brunátným obličejem donese tři půllitry, zkoumavě si prohlížel malé, až skromné pódium. Bicí, kytara, basa, saxofon, klávesy, dva mikrofony, dva zesilovače a spousta drátů okolo. Od stropu visely repráky a hrály čísi výběr.

 

I've worn out always being afraid
An endless stream of fear that i've made
Treading water full of worry
This frantic tick tick talk goes hurry

Do I have the strength
To know how I'll go
Can I find it inside to deal with what I shouldn't know

I've worn out always being afraid
An endless stream of fear that i've made

You live it or lie it, you live it or lie it
(You live it or lie it, you live it or lie it)

My lifestyle determines my deathstyle
My lifestyle determines my deathstyle

Keep searching
Keep on searching
This search goes on
This search goes on
Keep searching
Yeah, keep on searching
This search goes on
on and on

Frantic tick tick tick tick tick tick tock
Frantic tick tick tick tick tick tick tock
Frantic tick tick tick tick tick tick tock
Frantic tick tick tick tick tick tick tock

 

"Tu ho máme!" vzkřikne náhle Petr a usadí se na barovou židli. Levačkou objímal Katku okolo pasu a pravou rukuvztáhl po přepěněném půllitru. "Na tvoje!"

Navzájem si přiťukli.

"Tak povídej, co pořád děláš v tý vaší díře?"

"Tak nic moc. Asi je to stejný jak všude jinde."

"Hm, taky pravda. Slyšel jsem, žes sekl se sborem?"

"No jo, no."

"A copak, pána to přestalo bavit?"

"Hm, řekněme, že se mi to nezdálo to pravý."

"Stejně už jsem tě neslyšel zpívat takový tři roky."

"Dneska ti toho asi moc nepředvedu," ušklíbne se Ondra.

"To záleží na tom, jak budeme nametený," směje se Petr.

"Dobrý večer, páni i dámy," ozve se od pódia. To onen kluk zvenčí promluvil, saxofon na krku. "Já vás tady vítám, u laskavého Feldkuráta, který byl tak hodnej, že nás tady dneska večer všechny pohostí, jak nás, Blbou Včelu, co jsme přišli kvůli vám, tak i vás, co jste přišli kvůli nám."

Tu a tam uchechtnutí.

"Dneska to bude tak trochu večer plnej zvratů," pokračoval saxofonista, "a to hned ze dvou důvodů. Prvním důvodem je Standa Krompáč a druhým je Pepa Oříšek. Standa, kterej nám normálně dělá basáka, se rozhodl, že si odcestuje se školou do Německa, čímž ho prohlašuju za trapáka. Pepa naproti tomu si zlomil nohu a nemohl dneska nastoupit za bicíma. Proto bych chtěl přivítat dvě existence, které se uvolily zaplnit díry v naší sestavě, a sice basáka Dejva Rezského a bicáka Zaka Blooma. Tu jsou, prosím aplaus!"

"Takže nepřišel chytat inspiraci," podotkl Petr, když se černovlasé individuum vynořilo na pódiu a rozpačitě kráčelo přímo k bicím. Oba dva uvítal automatický potlesk, pouze z jednoho rohu, kde si Olšan domyslel zaryté fanynky, se ozval i povyk a pískot.

"A dál," zvýšil hlas mluvčí do rachotu dlaní, který se zákonitě odmlčel, "už asi není třeba dál představovat, tohle jsme my, opravdová Blbá Včela!"

Následoval příchod dalších dvou lidí, z nichž jeden, obtloustlý vousáč, přimontoval na krk kytaru, kdežto vychrtlá blondýna za klávesami se zářivě usmívala na všechny strany. Potlesk se rozezněl nanovo. Tu Zak zvedl ruce s paličkami, vypadal, jako by se ještě rychle modlil, pak prudce vydechl a čtyřikrát udeřil do činelu.

 

...

 

Po prvních čtyřech písničkách se už většina přihlížejících dala do pohybu. Petr s Katkou se vlnili někde uprostřed hlavatého zástupu, ale Ondra dál seděl na stoličce a nasával atmosféru. Najednou tomu všemu porozumněl, dávalo mu to smysl. Kytara hned kvílela, skučela, prosila o milost, aby vzápětí šeptala milostné verše; basa duněla svou, jako stará matróna, která svým mláďatům do všeho kecá; klavír, obyčejný i elektrický, si hrál svoje honky tonky blues; saxofon pronikavě pištěl, kde už jiní nestačili; do toho kytarista a klávesistka jen tak mimochodem doplňovali vhodný i nevkusný, legrační i vážný text, s věnováním i jen tak pro radost. Nejdůležitější byly ale pro Ondru bicí; ani ne tak kvůli jejich úloze, ani proto, že Zak se po chvilce rozkoukal a třebaže vypadal pořád jako na pokraji paniky, teď se usmíval, mával paličkami čím dál tím zběsileji, ostřeji, šlapal do kopáku, mlátil do činelů a hned zase pum-TUM-pum-TUM zněl jeho monotónní rytmus. Nejdůležitější bylo, že Olšan Zaka znal, tedy přinejmenším od vidění, a měl před sebou tudíž jednoho ze svých známých, kterak se předvádí na pódiu, uprostřed hudebně činných lidí, ale hlavně uprostřed hudby samotné. V tom okamžiku Ondra zatoužil být tam nahoře s nimi, řvát na fanoušky, hecovat je k napomáhání vzezření jednotlivých songů, přijímat ovace a opájet se muzikou, která na něj dýchá všude okolo.

 

...

 

Domů se dostal okolo půl jedné a více méně automaticky ještě navštívil icq. Prakticky ihned (potěšitelně) mu napsala Ema.

-Ahoj :)

Jak bylo na koncerte?

-Reknu to takhle: ja chci taky kapelu! :D

Žádné komentáře