Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola patnáctá: KruCipísek

I've been down the drain
And washed away
And still I come back for more
I keep my head up high
Always try to walk the line

(Pain – Walking On Glass)



Správné koncerty se musejí odehrávat na těch správných místech. Prostě v klubech, co dýchají atmosférou prastarého ohně a kouře, kde dvojkopák zrychlí srdeční tep a zpěvákův hlas ti bublá až ve střevech… Lacuna Coil nicméně není správná kapela a tomu odpovídá i volba místa. Vzdušný, čistý, mainstreamový klub, přátelský k náhodným kolemjdoucím snad až přes míru. Přátelský na oko, na vrch huj, vespod fuj. No co, kdo říká, že tam musím přijít zbytečně brzo. Beztak má každý metalový koncert alespoň půl hodiny zpoždění. Tempus každopádně při sdělení co mě to dneska večer čeká malinko zavrtěl hlavou.

„Takže ty na tu Lakundu fakt jdeš, jo?“

„Hele,“ nadechnu se, „tak jako proč ne, viď. Já to neplatím, tak co.“

„Stejně se tam ožereš jak prase. Fakt si tě nedokážu představit jak soustředěně slintáš nad takovým popíkem. To je leda pro malý holčičky.“

Potáhnu z cigarety a zahodím ji do příkopu. Psali na ní něco o Chesterských polích.

„Počkej,“ dojde to Tempovi, „vždyť ty tam s malou holčičkou jdeš, s tamtou, s tou,…“

„A-moll,“ napovím.

„Jo tak to jo,“ rozesměje se. ,,Jít na Lakundu aby si se jí dostal na kundu a mohl s ní pak chrápat, to je supr nápad. Hele vole, já jsem básník, ne?“

„Chtělo by to vychytat rytmus,“ neodpustím si. Pim padadi pididadi pam, zabubnuju mu po ramenou a hlavě. Chechtáme se tomu oba.

„Vole, jestli ty nejseš bicák, co? Hele, na mě nějak jde slina, neskočíme na jedno? A vůbec, už jsi slyšel Wormwood?“

„Nějakej novej black?“

„Jasně, noví Marduci. Hele, pojď k nám, rovnou to sjedem.“

„Hele, já ještě dneska musím stihnout…“

„Sral pes! Tě tam kdyžtak hodím na motorce. Tak co, budeš měkkej?“


***


Slyšel jsem holky říkat, že se nic nevyrovná tomu sedět na motorce a objímat záda svalnatého řidiče. Ne že bych holek potkal zas tak moc, ale tuhle větu si pamatuju. Jak prý vítr hučí kolem uší a vibrace motoru je celé rozechvívají… No, asi nejsem holka. Na náladě moc nepřidá ani fakt, že Tempus vcelku bez problémů vysákl tři piva a že spěchá – jedeme přece pozdě, že. A když k tomu přidáme ještě to, že pochopitelně nemám přilbu… Ale tak co. Člověk si jenom musí uvědomit, že na životě až tak moc nezáleží. Ty sny, polospánek nad ránem a chuť ukončit všechno…

Jasně, život je snazší zahodit sám, než se smířit s tím, že ti bude sebrán nezávisle na tvé vůli. Motorem existence není tedy prosté udržení života, leč dokázání moci nad životem zprvu cizím – odtud se odvozuje touha se rozmnožovat i touha zabíjet – a posléze i vlastním. Jan Lucemburský, kupříkladu, vždy toužil zemřít v bitvě; jeho velikost ovšem spočívá v tom, že se mu to skutečně povedlo. Jan Lucemburský… Vlastně si ani nepamatuju, jestli je dnes považován za velkého vladaře, jako muž ovšem velký byl.

Takže jsem si zkusil vsugerovat, že mým životním cílem je zabít se na motorce. Odcházet se ctí, odletět na křídlech pekelného anděla… A celkem se mi to povedlo, skoro mě rozladilo, když Tempus před klubem postavil motorku na zadní, potom zamumlal něco o tom, že s Harleyem by to bylo lepší a optal se, kdy se pro mě má stavit.

„Až to skončí,“ povídám. „Jestli teda se ti fakt chce.“

„No, tak jako… Ty tam budeš mít tu koc, co? Tak já vás tu asi nechám, ale kdyby něco šlo na levačku, tak cinkni. V Psu hraje nějakej grind, a zadarmo, tak jsem si řek, že se tam stavím, tak budu akceschopnej ještě dost pozdě.“

Stisk ruky, rohy, pěst, nové zařvání motoru a smrad spálených gum. No ale proti gustu… A konec konců, když jsem vcházel do předsálí, akorát začínala hrát první kapela, takže se ta trošinku divočejší cesta rozhodně vyplatila. Co mě ale trošku překvapilo bylo, že A-Moll už na mě čekala.


***


„Ahoj.“

„Ahoj. Jdeš pozdě. Máš aspoň ty lístky?“

Ze zadní kapsy kalhot vytáhnu dva kousky papíru, obdržené od Balroga předevčírem. Nakonec ne zadarmo, ale za jointa. Holt jsem ho před ním neměl vytahovat, stane se.

„Fuj… Nějaký promáčený.“ Fajn, takže ta vedle stojící slečinka v pseudoglamovém ohozu barev značně vyblitých (pastelové se jim, tuším, říká) a na obličeji s něčím, co patrně považuje za trů ívl goth mejkap patří k A-moll. No potěš koště.

„Neříkala jsi, že budeš mít garde.“

„Jakýpak garde,“ usměje se. Konečně. Asi by to neslyšela ráda, ale úsměv jí sluší. „Sofi se tady objevila dost náhodou-„

„Spíš A-moll se tu objevila,“ skočí jí pastelová do řeči. „Vy metalisti,“ z jejích úst to zní skoro jako urážka, „chodíte přece vždycky pozdě.“

No, slečno, tebe asi nebudu mít rád. „Jakýpak pozdě? Vždyť teprv začíná předkapela…“ Zcela technicky to pravda není, předkapela hraje už třetí písničku, a že je nemá z nejkratších.

„Právě. Je krajně nezodpovědné nechat dámu čekat a neodpustitelné přijít až po začátku akce,“ neodpustí si naše snobka. A-moll se pousměje znovu, tentokrát omluvně. Spolknu tedy svoji poznámku na téma goth kids a poslušně se s A-moll necháme označit razítkem s obrázkem Cipíska. Docela mě to pobaví, rozhodně víc než první kapela. Jejich texty jsou patetické v českém i anglickém významu toho slova a hudba nudná k ukousání. Publikum se taky teprv schází, zaběhlé partičky hodnotí, kdo si nechal kam udělat nový piercing – v koutku nalevo od nás jedna dívčina na chviličku stáhne dolů korzet a ukáže dvěma kamarádům na bradavce přicvaknutého netopýrka. Odhaduju, že s pokračujícím večerem toho uvidíme víc. Děvčata využívají poměrně řídkého davu a derou se dopředu. Poklepu A-moll na rameno.

„Pivo?“

Zamračí se. „Nepiju pivo.“

„Absinth?“

„Co to je?“

„Pravý goth pití. Pojď.“ Proklestím nám cestu k baru. V kapse mám sice jen dvě kila, ale kromě nich taky dva gramy, na které bouchač u vchodu nepřišel – a to by bylo, aby se tu nedaly střelit. I když je to poměrně nóbl podnik.

I když je to poměrně nóbl podnik – nebo možná právě proto – dobrý absinth nemají. Jako skoro nikde. Zdá se, že jediným mým dnešním pelyňkem budou Marduci sdílení s Tempem… Moje blbost, po nich by mi připadala jako popík i kdejaká podstatně tvrdší kapela. Co se pití týče, druhá volba je dnešní specialita – zkumavka čehosi červeného s vůní třešní a jalapeňos. Asi to má imitovat krev, upírská image je přece s gotikou neodlučně spjatá. Do krku to klouže moc příjemně, ale chlastat jsme sem nepřišli, že. A-moll zkumavku zkušeně exne a už si to hrne zpátky za, hm, Sofi? Prostě za tou pastelovou. Probíjím se za ní, ještě cestou stihnu udat gram.

Druhá kapela je tragicky teatrální, jméno Theatre of Tragedy jim rozhodně sluší. Kolem mě už začíná být hezky husto, vesměs slečny v černých minišatech (ale tu a tam se objeví i velké plesové), případně kombinaci korzetu a sukni. Pokud se okolo vyskytne nějaká osoba mužského pohlaví, tedy jeho pohled rozhodně nesměřuje na pódium. Proč taky, když se všude okolo nabízí tolik pohostinných výstřihů. Možná bych měl na gotiku chodit častěji.

Asi u páté písničky se přistihuji, že většinu času beztak civím na A-moll. Na rozdíl od Sofi, která koncert sleduje s nakrčeným obočím, A-moll ta hudba dost evidentně dostává. Vypadá tak nějak… Nevinně. Dětsky. Krásně… A když vytáhne krabičku černých hřebíčkových cigaret, mám připravený oheň téměř dřív než se sladký filtr dotkne jejích rtů. Má na nich lesk, těžko říct jaký, ale moje představivost nepřipouští jinou variantu, než třešeň. Třešeň a hřebíček a chilli, tajemná, žhavá a sladká…

„Chceš taky?“ Nabízí mi celou cigaretu. Zavrtím hlavou, potáhnu si z její. Na rtech mi ulpí chuť meruňky – no co, nikdo není dokonalý. V hlavě mi buší krev, zpěvaččin hlas hladí uši, tma, lesk, studánky očí…

O pět minut později, za dveřmi s obrázkem močícího chlapečka a s hlavou strčenou pod vodovodem se pomalu dávám dohromady. Vždyť jí je určitě stěží patnáct… („Mrdáš ji, nebo její občanku?“ ozve se z paměti výsměšný Balrogův hlas.) Ve vedlejší kabince kdosi zvrací, dost nahlas. Možná z chlastu, možná z hudby. Vnímám, že venku už začala přestávka, vím, že bych měl být správně tam… Narychlo motaná cigareta se ohlásí surovou pachutí všech zmetků, ale teď mi to nevadí. Je potřeba setřást kouzlo té hudby… mohla-li za to ona.

A-moll hledat nemusím, čeká na mě před dveřmi. Sofi ostatně taky.

„Zvracel’s,“ nakrčí obočí posledně jmenovaná.

„Ne,“ ale připadám si hloupě, může to tak vypadat. „Proč vůbec nejste vpředu?“

„Potřebujeme přece ochránce,“ vysvětlí A-moll. Zdá se mi to, nebo na mě mrkla? „Pojď.“ A podá mi ruku.

Noříme se do davu, ona jako nůž a já vlaju za ní. Zhruba pět řad před pódiem už tahle taktika přestává fungovat, ale její ruku nepouštím a ona nepouští tu moji… Vážně, netuším, jak vlastně Lacuna hrála. Pamatuju se jen, že se ke konci kotel rozskákal, že i ta pastelová snobka vedle nás házela svou obarvenou palicí, že jsem nabídl A-moll vyzvednout na ramena, což se smíchem odmítla… A pak bylo najednou po všem.

A-moll vyprostila svou ruku z mojí a omluvila se. Slečna v pastelovém vytáhla stylově pistáciový komunikátor s odsunovacím displejem a komusi zavolala. Komu, to jsem pochopil, když před klubem zastavilo dost pěkné auto a obě děvčata se k němu vydala. A-moll mi ještě na rozloučenou zamávala.


***


Dopíjel jsem druhé pivo a kouřil třetí cigaretu, když před klubem dobrzdila Tempova Yamaha.

„Vole,“ přijal ode mě taky jedno retko, „hustě to tam vařilo. Fakt, ještě teď mi zvoní v uších.“ Uchechtl se. „Ale jak tak koukám na ty baby tady, taky ses nenudil, co? No tak se pochlub. Jaký to bylo?“

Zlý, dobrý,

hořký, sladký,

černý, bílý, vratký
Je to boj
ale krásnej

Černej, bílej, žlutej nebo rudej,
láska je kurva,
každýho sundá
Je to boj

ale krásnej…

(Krucipüsk – Láska je kurva)

Žádné komentáře