Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola osmnáctá: Nesnáze

 Když máš v chalupě orchestrión,

nevadí, že do ní prší.

Naráz přestanou zloby a shon,

i ten kůl v plotě zas –


No já nevím jak ostatním, ale mě by dost vadilo, kdyby k nám zatékalo. Asi nejsem typická romantička. Ti by spali klidně i pod mostem, jen aby to neovlivňovalo jejich vypjatou individualitu. Dávat pozor při hodinách češtiny není špatný… Ale já na rozdíl od většiny ostatních pozor dávám skoro vždy, když nepočítám hodiny biologie, kdy si piluju nehty. A ten děvka učitel si toho všiml a začal hned mít kecy o tom, že kdybych věnovala stejně času biologii jako své vizáži , tak by… Já za to nemůžu, ale když hraju na kytaru bez trsátka, což dělám obvykle neustále, protože trsátka neuznávám, tak si prostě nehty ničím. A já je musím mít upravený.

Francouzská manikůra je pro můj typ ideální. Sportovní i elegantní v jednom. Je nenápadná i doplňující a já jí zbožňuji už asi od desíti let. Dlouho sem ale trpěla tím, že mi mamka nechtěla dovolit lakovat si nehty. Teď musím někoho přemluvit, aby šel se mnou do toho kosmetického salónu. Já tam hrozně nerada chodím sama a vždycky se někdo našel kdo mě doprovodil. Třeba bych mohla zkusit říct A-moll, zaprvé uvidím, jestli se mnou chce prohloubit kontakt po Lacuně, kdy se zdála super a zadruhé jí pomůžu. Měla bych jí vysvětlit, že jí budou mnohem víc slušet světlejší barvy, třeba s dotykem zlaté se otevře světu a bude působit přátelštěji. Nechápu, proč preferuje tmavou. Vždyť ona má černou i na nehtech!A ať se nevymlouvá, že poslouchá metal. To není důvod…

Když skončila škola, kterou sem naštěstí měla zkrácenou o kus dopoledne, kdy sem ještě spala, zatímco ostatní psali test z matiky (,,Je mi to taaaak líto“), nevěděla jsem, co mám dělat. Nesla jsem kytaru v pouzdře, a tak s ní a samotné se mi chodit po obchodech nechtělo. Navíc to nemá vůbec cenu,když nemáte nikoho, kdo by vám poradil, v čem vypadáte špatně a v čem jako Bella ze Stmívání.

Člověk má být dokonalý. Já jsem dokonalá. Nebo se k té hranici aspoň hodně přibližuji, abych nevypadala namyšleně. A tak když sem neměla nic jiného a věděla jsem, kde A-moll bydlí, řekla jsem si, že vykonám zdvořilostní návštěvu. Pokud vím, a co jsem se stihla během koncertu dozvědět, zas tak moc kroužků nedělá, aby neměla čas. Třeba mě někdy doprovodí do toho salónu a já budu mít dobrý pocit z toho, že jsem pro ní udělala něco důležitého.

Jenže protože se jednalo o mě, začalo pršet chvíli, než jsem vyšla ze školy. Pochopitelně, protože jsem to já. Kdyby to byl někdo jiný, svítilo by sluníčko. Ale já překonávám nesnáze. Ale vypadala jsem asi naprosto směšně, slepený mokrý vlasy, taška, kytara, no prostě hrůza. I přesto jsem zazvonila u A-moll. Nic co by naznačovalo, že je doma. Protože jsem to já. A protože mě se tohle stává. Nesnáším ten pocit stát před zavřenýma dveřma a nevědět. Když se po chvíli naštěstí ozval mikrofon u zvonku, byla jsem šťastná. A když pak A-moll sešla dolů, tak ještě víc. Schody mě jednoho dne zabijou. Ale já překonávám nesnáze. Ta největší mě ale ještě čekala. A-mollina podpásovka.

,,Nezahrajem si?“

Žádné komentáře