Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola jedenáctá: Plamen Údunu

 

„Už jsi s ní píchal?“

Pomalu potáhnu z vůčihledně se zkracujícího jointa, podržím kouř v plicích a pak teprve odpovím.

„Ne, neblbni. Sotva ji znám.“

„A má bejt?“

„Holka s tebou nevleze jen tak do postele.“

„Říkáš ty,“ pohodí mastnými vlasy. Adam Balák, přezdívaný Balrog. Přezdívku dostal kdysi na Bitvě pěti Armád, kam , podle svých vlastních slov, jel ne kvůli fantasy, ale s cílem sbalit na svůj nový foťák co nejvíc povolných slečen. Znáte to: lichotky, obdiv, psí oči, návrh na focení aktů a pak… Jedna moje známá o něm prohlásila, že je to omnisexuál – že ojede cokoliv, co má v sobě nějaký otvor a nebrání se. Přirozeně až potom, co přefikl i ji.

„Já bych spíš řek, že ty co mě neznaj se mnou spěj radši,“ převezme brko a táhne. No ještě aby ne. Těm totiž ještě nikdo nezrušil iluzi o tom, že by k nim Adam mohl něco cítit. Pokrčím rameny.

„Stejně, ani nevím, jestli je jí aspoň patnáct.“

„A mrdáš ji, nebo její občanku?“

Zavrtím hlavou a radši znova potáhnu, tentokrát už z cigarety. S trávou se to nesmí přehánět. Ale nemyslím si, že by Adam byl takový, jaký je, kvůli marihuaně. Zhýčkaný synek z rozpadlého manželství, kde odnepaměti city válcoval pragmatismus a touha manipulovat druhými… Jeho otec pracuje u IBM, matka u Pragokoncertu, synáček měl hmotně vždycky všeho dost. V šesti letech dostal do pokoje vlastní televizi, ve čtrnácti už vlastnil tři počítače a teď, ve dvaceti, je jediným člověkem, kterého znám, s kompletně vybavenou zkušebnou. Včetně bicích, přirozeně. Chodívám k němu cvičit tak dvakrát-třikrát do týdne. Vlastně nás tam chodí víc. Výměnou za pohoštění a půjčení vybavení mu dáváme iluzi, že má nějaké kamarády. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Někdy jsem ve zkušebně sám, cvičím a ostatní zatím nahoře v obýváku hrají přes síť Dotu nebo Counter-Strike. Jindy někdo dotáhne něco k pití – vínko, pivko, občas se objeví tráva a dvakrát jsem na Adamovu přímou žádost sháněl koks. Pak se všichni sejdem ve zkušebně, kecáme, sjíždíme se. Sex, drogy, rock and roll… Možná není dobrý nápad sem A-moll tahat, ale jinde si s ní fakt nezahraju.

„Ani jedno. Hele, takže ji sem můžu ve středu přivýst?“

„Jasně, pičo. Už jsem odtud snad nějakou svlečnu vyhodil? Ale řekni jí, ať toho na sobě moc nemá, ať je na co koukat.“

Zkušebna vybuchne smíchy. Mávnu rukou, doby, kdy mě tyhle poznámky rozčilovaly, už jsou pryč. To bych tady nepřežil. Fakt je, že Adam je o dost horší než většina z těch, co jsem potkal v pasťáku, ale nikdy se zákony problém neměl. I to zneužití nezletilé se nějak ututlalo. Bohatí rodiče jsou mocná věc.

„Kecáme, nebo hrajem?“ promluvil Tempus. Basák, blacker. Skalní fanoušek Marduk, krátké vlasy, necelých osmnáct let. Dopiju pivo a sáhnu po paličkách.

„Kterou?“

„Dáváš Death In Fire?“

„Moment…“ z půjčené mptrojky si pustím pár úvodních taktů. „No, hele, nevím, jestli i v tomhle stavu, ale asi jo.“ A poslušně se rozdušu. Není to až tak rytmické jak by mělo, ale nikdo si toho nevšimne. A hlavně, tuhle si s náma Adam nezazpívá. Jeho hlas stačí leda tak na punk. Stejně chce být zpěvákem jen pro to, aby měl stálý přístup fanynek…









Po třetím brku už jsme rozesmátí fakt všichni a na tvrdé metalové rytmy nemá nikdo ani pomyšlení. Vždycky jsem tvrdil, že muzikant má umět hrát i sjetý, ale teď už bych je prostě nedal. Improvizuju něco vzdáleně podobného Wohnoutům, zatímco zbytek zkušebny vyje „sej-ko-no-pí…“ Dohraju, zahodím paličky (jedna z nich spadne do klína té malé rudovlásky, čehož Adam neprodleně využije aby jí beztrestně hrábnul mezi nohy) a spadnu ze stoličky. Celý svět se točí.

„Hele, a co jsi říkal, že ta A-Moll poslouchá?“ zajímá se Vojtex. Na první i druhý pohled obyčejný kluk, který když chtěl mít taky přezdívku, tak si ji musel vymyslet sám. Odvodit z civilního jména, přesněji.

„Tak jako… Cradle of Filth, Sirenii, Epicu… vesměs gotiku a temnej mainstream.“

„Epíču…“ chytne výtlem ta rudovlasá. Nebo to bude tím, že ji Adam lechtá. Poláci klitorisu říkají lochtaczka.

„Takže nic tvrdýho?“ protáhne obličej Marduk.

„Tvrdý věci maj bejt v kalhotách, ne ve zkušebně,“ dovolí si odvážnou hlášku Vojtex. Indiečkář, ale tady hrajem všichni všechno, aby si každej přišel na své. Že vzbudí všeobecné veselí asi není třeba zdůrazňovat.

„Hele, Zaku,“ pustí Adam zrzku a přihne si z lahve. „A to víš, že budou mít v Praze koncert Lacuna Coil? Mám na ně dva volňásky, jestli nechceš.“

„No a co, v popu nejedu.“

„Tohle je gothic pop. Z toho ta tvoje Renatka určitě hned po prvních tónech celá zvlhne.“

„Není to žádná moje Renatka.“

„Takže ji na ten koncert mám pozvat já?“ Tohle je dobrý argument. „Hele, ber, dokud dávám. A pak mi přijď povyprávět, jak sis zašukal.“

S pokrčením ramen lístky vezmu. Radši já, než on… A navíc, kdo říká, že k něčemu musí dojít. A i kdyby, nesympatická mi rozhodně není.

„Hele, měl bych někdy trénovat taky střízlivej,“ ozvu se, už na odchodu.

„Není problém. Přijď zejtra,“ zní za mnou ze zabouchávaných dveří.

Žádné komentáře