Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola dvacátá: Probůh

 

Nastoupila do tramvaje a sedla si na jediné volné místo. Měla štěstí, tohle místo bylo její oblíbené. Na levé straně, za sedačkou postavené na velké plechové krichli. Sedělo se tam dobře. Vždycky si opřela obě nohy a koukala z okýnka.

Venku pršelo. Měla déšť ráda. Milovala vůni ozonu ve vzduchu a ten pocit, že po dešti se všechno znovu narodí. Věděla, že nenarodí. Že ve skutečnosti je všude bláto, lidé jsou zmoklí, otrávení a prochladlí. Ale i přesto se nechala pokaždé unášet pocitem, že všechno prošlo zázračnou koupelí, že je všechno čisté a krásné.

Probůh...

Do tramvaje nastoupila stará babička. A-moll se rozhlédla, aby zjistila, jestli ji někdo pustí. Hrozně se jí nechtělo vstávat, a tak skutečně uvítala, když se několik míst před ní zvedl nějaký kluk. Usmíval se od ucha k uchu, když babičku pouštěl sednout. A-moll si všimla, že má v uších sluchátka a asi jen těžko slyší, jak mu babička děkuje.

Kluk zůstal stát kousek od ní. Přidržoval se tyče, jednou rukou si poplácaval do nohy (nejspíš do rytmu) a roztržitě se rozhlížel. A-moll někoho připomínal, ale neřešila to. Znova se zadívala na šedivý chodník venku smáčený deštěm. Už jen krápalo.

Co jsem to sakra včera provedla? ptala se sama sebe. Prostě seděla doma, neměla co dělat a najednou u ní někdo zazvonil.

Proč jsem taková svině? Když se jí Sofi zeptala, jestli by si s ní nezahrála, všechno se v ní vzepřelo, ale nedokázala odmítnout. Pozvala ji nahoru, uvařila jí čaj a zapojila comba.

Jak si myslíš, že to teď budeš řešit? A byla hnusná. Docela dost. Několikrát zkritizovala Sofiin styl, její neschopnost držet harmonii, falešný zpěv.

Nakonec jí ruply nervy. Vyškubla její kabel, combo zařvala bolestí a pak se rozhostilo ticho.

Měla jsem něco říct, měla jsem něco udělat. A A-moll mlčela. Pozorovala Sofi, jak si balí věci, jak dopíjí čaj, jak smutně kouká na déšt venku, jak odchází.

Sakra... A-moll si uvědomovala, že právě přišla o někoho, s kým si mohla rozumět. Koneckonců, Péťa si taky maluje nehty a miluje nakupování.

Z myšlenek jí vytrhlo poklepání na rameno.

„Ahoj, nejsi Renata?“

Ten kluk, co pustil sednout babičku. A-moll si ho pozorně prohlédla a hned jí všechno došlo.

„Jsem A-moll. Renata nemám moc ráda.“ Pokus o úsměv. „A ty jsi...?“

„Olšan. Z kvinty...“

„Jo, vim, že jsi z kvinty. Jsi ve třídě se Sofi, viď?“

„Mluvila o mě?“

„Ne, ale často jsem vás viděla vedle sebe...“

Olšan se usmíval. Nebo se o to taky jen snažil? A-moll si nebyla jistá.

„Kam jedeš?“ zeptal se.

„Do hudebnin. Potřebuju natáhnout nový dráty. A ty?“

„Do knihovny. Máme podobnou cestu.“

Olšan se ještě pořád usmíval a A-moll se snažila nebýt cynická.

No tak, třeba nebude tak hrozný bavit se s ním čtvrt hodiny v tramvaji.

Olšan se snažil být přátelský.

„Ty hraješ na basovku, viď? A jak dlouho? A už máš nějakou skupinu? A jaký posloucháš styl? A...“ a A-moll, která měla na každou z jeho otázek jedovatou odpověď, se neustále nutila k tomu, aby nebyla zlá, když není proč.

V myšlenkách se přitom pořád kárala za včerejšek.

Taky nechápu, proč jsem to udělala. Kdyby to tak šlo vrátit. Kdybych se tak uměla chovat. Neměla jsem jediný důvod být zlá a teď ho nemám jakbysmet. Vždyť ten Olšan je vlastně docela fajn kluk. Jenom ukecanej až hrůza...

Když ho přestaly zajímat A-molliny hudební zkušenosti, rozhostilo se mezi nimi ticho.

Nadechla se.

„Hele a co Sofi? Neviděla jsem ji dnes ve škole, co s ní je?“ Žaludek se jí trošku zkroutil nervozitou, jak se bála tu otázku vyslovit.

„No, večer mi psala, že prý nějak hrozně zmokla a necítí se dobře. Ono stejně dneska nebylo o co stát.“

Achjo.

„Hele, tak až si s ní zas budeš psát, pozdravuj jí. A že vzkazuju, aby se brzo uzdravila.“ Opět s úsměvem. Opět s přinuceným.

„Určitě, vyřídím.“

Zase chvíle ticha.

„Příští vystupuju,“ řekl Olšan. „Ale napadlo mě, nechtěla by sis někdy zahrát? Sofi hraje docela dobře na kytaru a já-

A-moll zavrtěla hlavou.

„Promiň, já...“ Dělej, nějakej rozumnej důvod. „Už mi to nabízelo hodně lidí, ale já se na to necítím. A pak mě to prostě neláká. Radši ne. Ale dík,“ a znovu se usmála.

Olšan úsměv opětoval.

„Tak ne, nevadí. Třeba si to někdy rozmyslíš. Já běžim, měj se, ahoj,“ a byl pryč.

A-moll osaměla. Zadívala se z okýnka. Už nepršelo.

Probůh...

Žádné komentáře