Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola druhá: Sofi

Pokaždé se musím smát, když sleduju Olšana při hodinách. Učitelé vykládají látku a on buď spí nebo si potichu brouká zase ten svůj metal či co. Je to ale tak nespravedlivý! Já dávám pozor pokaždé a nikdy nedostanu takové známky jako on. Zrovna jako dneska. Ano, při matice jsem se opravdu trochu bavila a posílala si lístečky, ale pak mi ten test vytřel tak zrak, že jsem si na psaníčka už ani nevzpomněla. A to jsem se ty grafy učila. A ještě mi tam napíše: „Sofie Kristino, tvoje práce byla nejslabší z celé třídy!“ Blabla, jako bych to nevěděla. Asi se to budu muset učit znova a dát se blabla přezkoušet. Jak to já nenávidím, stát tam před tou učitelkou a dělat na ní psí oči, jako že si to chci napsat ještě jednou. A ona zase: ,,No neměla bych vám dávat další šanci, ale máte tam ten prospěch natolik špatný, že…“

Ale jestli si Olšan myslí, že mi to dostatečně vysvětlil už v tramvaji, dost mě nezná. Já to nepochopím ani za měsíc. A teď sedím zase sama v tramvaji, sleduju Olšana, jak vystupuje a naposled mu mávám. Večer zase budu na icq a budu mu líčit výhody, které plynou z jeho zpívání ve sboru. Hrozně ráda bych dělala něco podobného. Ale mám až nadbytek volného času, takže volno nemám prakticky nikdy. A navíc už je v tom sboru tak dobrá parta, že bych tam nezapadla, i kdybych se tam přihlásila. Asi si upeču sušenky nebo se budu učit.

Právě jsem přišla domů. To ticho bylo tak… tiché a zároveň jsem ho cítila. To ticho. Dobře, hledám důvody, jak se vyhnout dělání čehokoli. Ale přece jen. Nevím, jestli to co dělám, je to pravé. Nevím, jestli chci vyjít tuhle školu a pak se rozhodovat nad vejškama. Jakou zvolit. Jestli vůbec musím. Musím a měla bych i chtít. Protože v tomhle světě chci něco znamenat. Problém je, že nevím, čemu bych se chtěla věnovat. Zpočátku všechno bylo tak jasný. Nalinkovaný. Nikdy mi nepřišlo, že bych se měla ptát.

Opravdu musím tohle?

V té době bych byla doktorka nebo právnička. Možná manažerka. Hodná dceruška svých rodičů. Ale teď proetě nevím. Nechci se rozhodnout tak, aby mě to potom mrzelo. Ale nechci být celý život nešťastná a dělat něco, co mě nebaví. A to závidím Olšanovi. Ví co chce, nebo to aspoň tuší, a jde si zatím. Já mám plány! Ale jediný, co k jejich naplnění dělám, je to, že si říkám: Jasně, příští týden nad tím začnu pracovat, příští prázdniny, teď ne… Atakdále.

Dá se říct, že bloudím ve tmě a chtěla bych zahlédnout světlo. Jenže když už se mi přepetá v mém dohlednu, sfoukne mi ho svíčka.

A já zase bloudím.

Ocitám se na rozcestí.

Nevím, jak dál.

Tak jdu.

Někam.

A pak se dozvím, že je to špatná cesta.

Škoda, mě se líbila…

A tak se dostanu znova na rozcestí.

Jdu dál.

A tak je to pořád. Nechci prožívat takový život jako teď. Uvědomovat si čas, který okolo mě obchází a děsit se ho. Nebo děsit ostatní svým povídáním. Není to jedno? Chtěla bych si najít nějaký smysl života, můžu-li tomu tak říkat. A dodržovat ho. Ale pak si novu připomenu ostatní, jak vědí, co chtějí. A sebe, jak hledám. Zarazí mě ten rozdíl. Anebo možná, že jen přeháním. Však bojím, se že ne. Že ostatní mají nějaký cíl. A já jsem malá, ještě nerozhodnutá, včelička…. Která spadne do vody a utopí se. Nikomu po ní nebude smutno.

Asi půjdu péct ty sušenky.

J. Pokorná

Poslední komentáře
07.04.2009 22:21:46: Jo, překlep...:)
05.04.2009 21:07:14: je to dobrý, ale je tam jedna chybička. ...V té době bych byla doktorka nebo právnička. Možná manaže...