Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola devatenáctá: Jen kus masa

Now as the lights go down
deeper now it seems than long before
there are no noises here
just a silence gone bad
something I will never hide
this urging need to

invite the darkside in
into my haven

(Dark Tranquillity – Haven)


 

Asi ten úsměv se mi na ní líbil nejvíc. Ale těžko říct, celá byla nádherná, půl démonka, půl víla, a já věděl, že jsem proti ní bezbranný, i když vážila stěží půlku toho, co já. Že udělám, cokoliv bude chtít. Holčička… Kráska… Symbol krásy a přece pod povrchem dřímající temnota, kterou teprve časem někdo probudí. Tak nějak jsem tušil, že to budu právě já, i když nic jsem si nepřál míň.

Nebylo podstatné kde jsme ani jak jsme se sem dostali – do malého špinavého bytečku s permanentně podtékajícím záchodem a věcmi ledabyle naházenými na hromadách, je přece spousta romantičtějších míst, ale na tom vlastně nezáleželo. Ne, když tu byla ona. S hřebíčkovým dechem a meruňkovými rty, s očima co se topí v mých. S rukama, které se kolem mě pevně obtočily jen co zapadla petlice na dveřích jako tichá připomínka toho, že tady nás nikdo rušit nebude. V tom objetí byla síla i slabost, rozpaky i divná rozhodnost, jak sama ze sebe najednou začla trhat šaty, jako by netušila, jestli dělá správně, jako by sama sebe chtěla o něčem přesvědčit. Díval jsem se na ni, nikoliv bez rozpaků a přece bez pochyb co chci. Natáhl jsem k ní ruce – usmála se. A chytla mě za ruce a přitáhla k sobě, bradavkami lehce pošimrala na chlupaté hrudi, ale když jsem se sklonil, abych ji políbil, ucukla a zakousla se mi do krku. Ohnal jsem se po ní, s úmyslem ji odstrčit, ale má ruka jí prošla a zanechala po sobě obrovskou zející ránu. Vykřikl jsem hrůzou, ale najednou už tam nebyla, jen na krku pulsoval krví černozelený vřídek po kousnutí. To asi tím sluncem. A písek pálil do rukou, a žár ohlušoval a slaná chuť lechtala chodidla, že jsem věděl, že to nevydržím a pozvracím všechny lidi na náměstí pod sebou, ale pak mě zvon udeřil do srdce a já padal a necítil už nic, jen kyselou pachuť žaludečních šťáv.

Otevřel jsem oči. Půl druhé v noci, ale všechna světla svítila. A zvuky zvracení skutečně byly slyšet. To a tlumené německé babiččiny nadávky. Ty by se ovšem mohly velice rychle odtlumit, takže jsem radši vstal.

„Zachariáši, vstávej,“ jako bych už nebyl vzhůru, „přivezli Ezechiela z nemocnice,“ jde babička rychle na věc, „víš že měl včera kvalifikaci. Krajský kolo.“

„V kolikátém kole skončil?“ Příznaky vypadají na těžký otřes mozku. To už asi dvakrát měl, nevím přesně, mezi boxery je to nicméně vcelku běžná choroba. Tentokrát k sobě do pokoje dojít dokázal, takže moje práce bude spočívat už jenom ve vytírání jeho zvratků, ukládat ho bude babička. Naštěstí jich není moc, většinu určitě vydávil už v ringu nebo cestou do nemocnice.

„V předposledním,“ povídá babička, ne bez jisté hrdosti. Taky bych měl mít nějaký takovýhle úspěchy ve hře na bicí. Být překonán mladším bratrem je dost na nic pocit. „Takže o chlup, ale na republiku postupuje.“ No, skvělý, že aspoň vytírám po šampiónovi.

Nikoliv bez jisté ironie, o šest hodin později jsem vytíral po šampónovi. Disco mládež to trošku přehnala, patrně v notoricky profláklém místním klubu, a jeden z nich nám vlezl do krámu, patrně přiváben vůní čerstvých rohlíků, a při pohledu na právě na háky zavěšovaných kusech mrtvých zvířat vrhl šavli. Asi si ve své opici ani nevšiml, že nejsme pekárna ale řeznictví. Pekárna je vedle, ale v neděli má zavřeno. Co mě se týče, já naopak dělám jenom o nedělích. Něco jako stálá brigáda, od půl sedmé do půl druhé. Teda otevřeno máme jen od osmi do dvanácti, ale ony jsou občas potřeba i takové triviality jako převzít zboží, uklidit prodejnu, rozhodnout, co se má vyhodit a tak. Prachy se hodí vždycky, kór v mým věku a když už mám z pasťáku ten potravinářský průkaz a základní průpravu v porcování masa…

To takhle jednou člověk rozpáře kočku a už se to s ním veze.

Pach desinfekčního prostředku v řeznictví naštěstí nikoho nepřekvapí, lidi to berou jako potvrzení, že je tam čisto. A ono během dne se to určitě vyvětrá, nebo to přebije pach uzeného. Cokoliv lepšího, než zvratky…

Třeba meruňka. A třeba hřebíček.

A třeba ty její oči. Maličké…

„Hej, Zaku,“ slyším šéfa, „máš tu zákazníky. Tak co je s tebou, jsi opilej, nebo zamilovanej?“

Zamilovanej? Já? Ještě to by scházelo. Akorát, moct se přinutit tuhle repliku říct nahlas…

Tak obsluhuju postarší paničku („Dejte mně, prosím vás, jatýrka pro Oskara. A pro mě… Máte ty uzený makrely dobrý? Posledně mi po nich bylo špatně… Ale tak mi jednu dejte, já si vezmu masíčko a Oskárek hlavičku a kůži,“), mladou maminku od rodiny („Máte pěknou kližku? Tak… Tak mě jí dejte něco přes půl kila, ať to máme na dvě jídla, když se to šikovně nastaví“) a pupkatého chlápka evidentně po opici, co vypadá daleko hůř než ten diskant (discantus = vysoký mužský zpěvní hlas, bleskne mi hlavou. Čert ví kde se mi to tam vzalo.), tedy šampón, ale na rozdíl od něj si rockovým chraplákem objedná dva řádně očesnekované karbanátky a plechovku piva a oboje zkonzumuje, aniž by jevil sebemenší známky nevolnosti, posnídav zapálí cigaretu a vydá se vrávoravě domů. No, taky bych si dal. Snad až na ty karbanátky, když jsem v práci, tak na maso nikdy nemám chuť. To asi tím, že je všude kolem a touhle dobou některé už smrdí.

Zajímavá myšlenka. Co jiného je člověk než pár kilo kůže a masa, pár kilo kostí a spousta různých smradů? Nic. A copak kus masa může někoho přitahovat? Právěže může. Když se to správně poskládá, je na to radost pohledět.

„Koukej támhle na tu,“ šeptá mi kolega. Mastné vlasy typu prochcaná sláma, modrá prasečí očka nad baculatými tvářemi, i když jinak je spíš hubený. Ještě jsem si nezapamatoval jeho jméno, je tu dneska poprvé. „Kus, co?“ Holčina má tak šestnáct-sedmnáct a jde si pro špekáčky. Tatínek prý bude nakládat utopence. „Dal bych si říct,“ mlsně se olízne kolega a slečna malinko zrudne. Tak jí k zváženému balíku přihodí buřtík grátis, aby se za ten dvojsmysl nezlobila. Dívka zaplatí a odejde.

„Koukám, že máš rád telecí,“ pokouším se o neutrální tón, ale asi se mi to moc nedaří.

„Ty snad ne? Když se na takovýhle hříbátko normální chlap zadívá, hned na něj jdou chutě,“ podívá se na mě zkoumavě. „Nechceš mi snad říct, že jsi z bratrstva teplých párků?“

„Prase,“ ohrnu nos, ale asi dost nepřesvědčivě. „Jako jo, vypadala hezky, ale co bys s takovýmhle kůzletem dělal? Bych se bál, že ji pomačkám.“

„Ale jen se nedělej, kozičky maj rády, když je chlapská ruka mačká,“ chechtá se. „A tohle mladý maso je to nejšťavnatější, to víme oba.“ Na chvíli se odmlčí, zákaznice si jeho posunek rukou při řeči o šťavnatém mase vyložila po svém a o minutu později už si odnáší jehněčí bok. „Takovýhle libový kačenky jsou prostě nejlepší,“ nechá se slyšet jen co se za tělnatou dámou zaklapnou dveře. „Taková mlaďounká, ta se ti nachystá skoro sama. A jak pustí šťávu, nech ji ještě trošku podusit…“ ocitá se kolegáček v říši snů a napůl v předklonu odchází směr toalety.

„Buď na sebe opatrný, tu pravou ruku budeš ještě potřebovat,“ směju se mu, ale přitom jako by mě něco chytlo u srdce.

Proč jsem si na místě té holčičky okamžitě představil A-Moll?

O dvě hodiny později sklízíme krám. Že se ztratil jeden buřtík nikomu nevadí, právě ty se budou zahazovat. A s nima taky pár dalších věcí. Teda, pokud si je nevezme šéf nebo pokud je nedá nám.

„Tak co, kluci, chcete dneska něco?“

Přisprostlý kolegáček radši mlčí.

„Ale jo, copak už jsem někdy odmítl?“ optám se ironicky. Markovi – tak se šéf jmenuje – to nevadí. „Ale ať to není vepřový, prosím tě. Babička už sice na košér stravě tak netrvá, ale nečistýho tvora by asi v kuchyni nesnesla.“

„Jasně. Tak počkej…“ balí cosi do papíru, zatímco umýváme regály. „Jak se má brácha?“

„Dobře i špatně. Dostal klepec, ale postupuje.“

„Tak jo,“ podává mi balík. „Ukliď kýbl a můžeš jít. A tohle si vem. Že ho pozdravuju. A ji taky.“

„Babičku?“ Tohle nechá bez odpovědi.


Ale jak to myslel je celkem jasný. V balíku co mi podal leží půlka hovězího srdce.

Žádné komentáře