Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola devátá: Odchod

Vzhledem k prázdninám jsem si dal trochu načas :)
 

„Mockrát vám děkuju,“ pravil sbormistr a pyšně se v ústranní přidělené šatny pokochal pohledem na své vítězné zpěváky. „Zvlášť těm, co tady s náma dneska zpívali naposled, Pájo a Ondro, takže přeju vám...“ Zbytek jeho slov se ztratil v automatickém potlesku, jenž patřil oběma odchozím. Olšan s Patrem vysekli komickou poklonu. „Patro“ se stěhovala někam na Moravu, on jenom končil tady a začínal hodiny sólového zpěvu.

O pár minut později se sbor ocitl venku a rozcházel se zčásti domů, zčásti za nočním životem. Olšan patřil k té skupince, která tak jako tak čekala na lidi, jenž se buď pomalu oblékali nebo navštívili onu místnost.

„Řekl bych, že na poslední vystoupení mi to docela šlo, ne?“

„To taky není žádný překvapení...“

„Hele a viděli jste, jak se tvářili u Ramayi?“

„No přesně, to tam někdo určitě zbodal!“

„To jsem byl já, upadlo mi oko.“

„Ukaž?“

To už byli všichni a začalo se smlouvat, kam kdo půjde a kdo si dá vodnici. Tohoto místa se Ondra bál, nechtěl se bez pařbičky odloučit od dlouholetých kolegů, na druhou stranu se na něj čekalo doma a vzhledem k vzrůstajícímu napětí rodinných vztahů by bylo dobře uposlechnout.

„Lidi, já fakt nemůžu, mám rozštěkaný rodiče.“

„A ty chceš bejt u toho?“

„To ne, ale jestli nebudu doma, uškrtěj mě ve spánku. Nezlobte se...“

„Ty naděláš...“

„Tak aspoň pojď kousek s náma.“

S tím nešlo nesouhlasit. Ondra se, obklopen kamarády, ponořil do vzpomínek a cestou si všichni přehrávali ty nejlepší okamžiky jeho i své kariéry.

U metra přišlo rozloučení; nebylo tak dlouhé, jak by si Olšan přál, a on by chtěl hodně dlouhé a srdceryvné loučení, jako každý, kdo a) odchází od přátel a b) potřebuje něžnou ruku, jíž se mu od rodiny nedostává. Tak osaměl a cestou metrem mu jediným společníkem byla Metallica.


I can’t remember anything

Can’t tell if this is true or dream

Deep down inside I feel to scream

This terrible silence stops me


Now that the war is through with me

I’m waking up, I cannot see

That there's not much left in me

Nothing is real but pain now


Hold my breath as I wish for death

Oh please, God, wake me


A jak tomu tak naslouchal, zmocňoval se ho vztek, že zatímco jinde můžou vrstevníci popíjet, smát se a družit se, on se musí schovávat v sudu se střelným prachem a sirkami. Táta už několikrát vyhrožoval, že odejde. Kdyby se měl rozhodovat, asi by zůstal radši s ním, poněvadž ve společnosti zničené rozvedené matky bydlet nechtěl. Ta by se na něj zlověstně tvářila a s jeho osmnáctými narozeninami by ho stejně vykopla. Skončila by pak jako zahořklá stařena, jež huláká na mladé a šikanuje spolupracovnice. (To by asi dopadlo stejně, i kdyby zůstal s tátou.)


Darkness

Improsining me

All did I see

Absolute horror

I cannot live

I cannot die

Trapped in myself

Body, my holding cell


Landmine

Has taken my sight

Taken my speech

Taken my hearing

Taken my arms

Taken my legs

Taken my soul

Left me with a life in hell

Žádné komentáře