Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola desátá: Když byl pátek...

Vzbudily mě hlasy. Chvíli jsem si myslela, že se mamka s tátou výjimečně hádá, byla jsem tomu i ráda, člověk má aspoň nějaký vzrůšo, ale ne. Pouze si můj šestiletý bráška hraje s ovladačem a přepíná na španělské kanály. Asi mu to zakážu, chci se někdy konečně vyspat. Anebo řeknu tátovi, aby mu koupil do pokoje vlastní televizi a zesílil zdi, aby mě nerušil tou, kterou máme v pokojíku mezi našimi pokoji. I když, je to vlastně docela dobrý budíček. Přesný. Zapíná jí půlhodinu předtím, než mám vstávat. Mohla bych se takhle časově orientovat a vstávat i podle příchodu hospodyně, ale ta často přichází pozdě, protože musí ošetřovat sestru, děti a bůhvíkoho ještě. S tímhle určitě kecá, ale já jí mám ráda. Vždycky mi ochotně všechno žehlí. 

Bouchly dveře, asi přišla včas. Za dvacet minut bude na stole snídaně a za dalších pětadvacet minut nás táta odváží do školy. Tohle si nenechá vymluvit, i když on si dělá zajížďku a nám stojí tramvaj kousek od domu. Říká, že to udržuje rodinnou soudržnost nebo tak něco. Mě je to celkem fuk. Je to sice pohodlné, ale poslouchat celou cestu The Doors… Každý pátek nás ale odváží mamka, ta zase s Kubišovou. Říká, že jí dodává charisma.

Je pátek. Já vím, ale nasedám do tátova auta. S mamkou jsme si jen zamávali. Včera šla na botox, a prostě nemůžete s klidem vyřvávat texty písniček spolu s cédéčkem. A bez klidu by byl ten botox k ničemu. Je pátek a já už se těším na víkend. Představa, že budu jen tak relaxovat, prohlížet si módní magazíny, pít meduňkový čaj s dvěma kostkama cukru… To bude krása. A pak se v neděli večer zase začít těšit na školu. Ale jen tak maloučko. Skoro vůbec ne. A zaškrtnout si jeden týden k čekání na koncert. Naštěstí už jich zbývá jen málo. Ale ty posledních dnů se asi nedočkám.

Dovedete si představil lepší skupinu než je Lacuna Coil?

Je to gothic-metal, na koncerty chodí jen samí divně oblečení lidé, v klubech neznají bílou a žlutou, která je teď módní hit, ale pro NĚ klidně obětuju vkus. Aspoň částečně.

Jako důkaz, že jsem ho neztratila, což by se o všech lidech, na které narazím mezi fanoušky, dalo mluvit, chci lodičky od Blahnika. Jsou tak vkusné. Moderní. Jenže mám hroznou smůlu. Mamka mi je nekoupí. Protože nemám k nim odpovídající oblečení. Jako by na tom záleželo. Možná si o ně napíšu ,,Ježískovi“. Škoda, že je tak za dlouho.

Marek, bráška, je teď ještě jako každý prvňák nadšen školou a přeje si tak jedině penál. Neztrácím naději. On se probere.Ten den školy asi nepřežiju.



Ještě štěstí, že v pátek máme jen šest hodin. Jinak bych tam usnula. Jediné probuzení bylo jen to, že jsem v tlačenici na chodbách za sebou slyšela někoho mluvit o Lacuně Coil. Škoda, že nevím, kdo to byl. Ale je to asi úžasný člověk.

Také jsme dostali nového učitele na hudebku, naše učitelka a podle svých slov cvičitelka dravé zvěře, odešla na mateřskou. Jenže tenhle nový nám dlouho nevydrží. Určitě ne. Na to je až moc hezkej. Spíš pasuje na nějaké soukromé vyučování hudbě. Jako potvrzení svých slov jsem ještě v duchu slyšela ozvěnou jeho slova: ,,…vyučuji také hraní na kytaru, klávesy a basu, pokud by někdo měl zájem se to naučit…“ Na dvou svých spolužačkách, na té, která má hlas a upřímně i jméno jak ze scifi, a na druhé, která je ve všem tak dokonale organizovaná a vecpává svá moudra do všech ostatních, které tím pochopitelně vytáčí, ale patří k těm vyvoleným, kterým to prochází, jsem viděla nenadálý zájem o hudbu vinou jeho modrých očí.

Ne, mně se nelíbí. Přece mám vkus!

Žádné komentáře