Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola čtvrtá: A-moll

Toho rána zaspala. Z postele ji vytáhl zvuk matčina hlasu zběsile volající: „Renato, Renato, vstávej!“

Nenáviděla svoje jméno. Nechtěla, aby jí tak kdokoliv říkal, ale vlastní rodiče se na přezdívku A-moll  prostě přeučit nedalo. Naštvaně odhodila peřinu, popadla mobil (který jistojistě nezvonil, protože je porouchanej) a vstala. Na úkor snídaně si nanesla tlusté oční linky a řasenku. Potom možná trošku moc bledý odstín make-upu, ale ona ráda vypadala jako mrtvola. Roztrhané punčocháče, sukně s řetězy, tričko s děsivými nápisy a černé glády.

Vypadla z baráku a letěla na tramvaj.

Sakra, nechala jsem doma svačinu, vzpomněla si vzápětí, ale už bylo pozdě se vracet. Krom toho rohlík s máslem namazaný od maminky by její image moc nepřispěl.

No co, tak budu o hladu, řekla si, když nandavala do uší sluchátka a mačkala tlačítko Play na svém iPodu. Rázem se jí hlavou rozezněly první zvuky death-metalové skladby a A-moll se začala lehce pohupovat.

„Týdy-dýdy-dýda-dýdam,“ prozpěvovala si šeptem basovou linku a už se těšila na odpolední hodinu u jejího nového učitele na basovku. Viděla ho zatím jenom jednou, ale i to jí stačilo, aby do něj byla absolutní blázen. Jeho světle hnědé vlasy a modré oči nebyly nic proti tomu, jak hrál. A-moll věděla, že kdyby v tu chvíli neseděla, tak by z něho upadla.

„Ahoj,“ pozdravila ve třídě kamarádku Petru a sedla si vedle ní. Byla to sice růžová roztomilá blondýnka se sladkým úsměvem a barevnými hadříky, ale A-moll ji měla ráda. A nejen proto, že nosila velké svačiny.

***

„Hele, Péťo,“ ozvala se A-moll o přestávce.

„Hmm?“

„Nedala bys mi kousnout?“

Pohled na Petřin velký chleba ji doháněl k šílenství.

„To víš, že jo,“ usmála se Petra a podala jí ho. „Zase sis ji nechala doma?“

„ Jojo... jsem horší než babička s Alzheimerem.“

„Proč si nejdeš něco koupit do bufetu?“

„Vždyť je to trapný, jak bych vypadala?“

Petra vzdychla.

„Ach jo, A-moll, proč si pořád na něco hraješ a nedokážeš bejt přirozená?“

„Já si na nic nehraju, já se prostě jenom ze zásady nesnížim k něčemu takovýmu, jako je kupování jídla v bufetu.“

Petra zavrtěla odevzdaně hlavou.

„Jdu čůrat,“ řekla potom a odešla.

A-moll osaměla. Trošku se jí ta Petřina žaloba dotkla.

Já si na nic nehraju, opakovala si znova. Nemůžu za to, jaká jsem a co se mi líbí. Nemůžu dávat najevo, co cejtim. Musim bejt prostě silná. Co na tom, že na mě doma mámin přítel řve a že mi umírá králík? Že po mně pravej táta ani nevzdechne a mámu vidim jenom ráno, když mě přijde vzbudit. Tak je to. Okolnímu světu jsem ukradená, tak co bych se snažila bejt citlivá.

Začali ji pálit oči.

Ne. Musim bejt silná. Všem to nandat a s nikym se nemazlit. Musim se nějak protlouct...
Poslední komentáře
11.05.2009 13:47:40: Pěkný! Takový znám nejmíň dvě