Dobrý spisovatel pro pero i přes plot skočí

Povídka na pokračování

Kapitola čtrnáctá: Jedna - nula

Z technických důvodů uvedeno s šestidenním zpožděním; na Ilwasově spisovatelském umění bude záležet, zda se tím posune i termín dodávání dalších kapitol o týden.
I´ll never waste another day
why did I choose to play this game?

Správné koncerty se musejí odehrávat na těch správných místech. Nejlépe v nějakých brlozích, doupětech, kde prim hraje kouř a drogy. Špatné pivo a hašiš. Jen taková se volí. Lacuna Coil naštěstí není výjimka. Nedokážu si představit, že by se hrálo v nějakým až moc kulturním prostředí. Atmosféru vytvoří až nálada. Abych jí aspoň trochu nasála a zbavila se nervozity, že zmeškám, šla sem na koncert o dvě a půl hodiny dřív. Abych byla blízko u pódia a mohla pozorovat. Já tak miluju špatný místa, kde se člověk bojí nechat bez dozoru sklenku s pitím!
***
    Po vstupu a ukázání vstupenky jsem nějak nepochopila dveřníkovo ukazování. Pak začal šermovat razítkem a já k němu napřáhla ruku, což chtěl asi od samýho začátku. Ale vůbec nevím, k čemu je taková šaškárna dobrá, protože se mi to stejně neobtisklo, takže jenom otravování a byrokracie.
Kamarádky jsou popový a tak se tady nemůžu s nikým smát. Pořád tady někdo pobíhá před pódiem, asi ty bezvýznamné předkapely. Nejsem tady naštěstí sama. Čas rychle utíká, hlavně před koncertem.
***
Stála jsem u pódia, stála. Ale ty lidi za mnou, ten kouř, stísněný prostor… Musela jsem na čistý vzduch. A kousek od vchodu se opírala o zeď Renata z druháku. Renata? Vůbec bych do ní neřekla, že se jí Lacuna Coil může líbit. A vypadala nějak ztraceně. Jako kdyby tam neměla nikoho známýho a na někoho přece čekala…
,,Renato? Ahoj!“
,,Ahoj.“
Nepříliš nadšeně. Nesnáším, když mi lidé řeknou jenom tohle a nic víc. A ještě se tvářej, že mně rádi nevidí. Asi moc pozdě jsem si vzpomněla na tu její přezdívku. Podle mě je hloupost, aby si je lidé dávali bez přímé souvislosti se jménem. Neuznávám je a štvou mě. Možná protože já jsem žádnou nikdy neměla. Ta chvíle ticha je asi až moc dlouhá a ona nevypadá, že by jí chtěla přerušit. A jako vždycky dělám první krok já.
,,A-moll, ty posloucháš Lacunu Coil? Co si myslíš o poslední desce? A proč nejsi uvnitř?“
Podívala se na mě, zatímco v duchu určitě hodnotila kvalitu těch otázek. Nic moc, ale něco jinýho se v podobný situaci moc vymyslet nedá. Ale asi zaregistrovala, že si pamatuju přezdívky. Jedna nula pro mě. Pak ale odpověděla, že ,,na poslední desce je pár good songů, ale jinak jede LC ve starých kolejích, což je na jednu stranu dobře, že se nepouští do nějakých experimentů, ale jinak nepřekvapí, přičemž má na víc, než co tady předvádí. Čekám na Zaka ze třeťáku, jestli ho znám (kdo by ho neznal) že sem měli jít spolu, jenže on se cestou zdržel.“
Doporučila jsem jí cestu zadem oknem před holčičí záchody, osobně jsem ho otvírala, abych nemusela jít přes zhulený dveřníky s razítkama (přičemž doufám, že bych se do sálu mohla vrátit). Už už jsem si představovala to dobrodružný lezení dovnitř ve stylu Jamese Bonda….
,,Jenže nemám lístek. Oni to tam asi nekontrolují, ale přece jenom? Navíc je to takový blbý, jít tam bez lístků…Taky nestojím o vyhazování.“
Tím mě docela překvapila. Snažila jsem se působit mám-situaci-pod-kontrolou.
,,Jestli tě to A-moll uklidní, tak já jsem v jednom časáku četla, jak se bránit napadení pomocí deštníku, takže nepředpokládám, že by mě zastavili.
,,Kde to psali a kde máš deštník?“
,, Méďa Pusík.. A deštník je tam jen pro ozobu, nemyslím, že je moc důležitý.“ Americký úsměv. Doufám, že to pochopí jako vtip. Pochopila a usmála se nazpátek. A už nevypadala tak ztraceně. Ale nikdy bych jí to neřekla. I kdybychom byli kamarádky. Zatímco jsme si povídali, to okno, kterým jsme tam chtěly vlézt, zavřeli. A mě to bylo hrozně líto, hlavně kvůli A-moll že nejsem schopná dodržet slib. Nabídla jsem jí svůj lístek, při příchodu už asi dveřníci měli dost v sobě a nijak je neznehodnocovali, takže by neměl být problém. A já tady počkám na Zaka a vysvětlím mu to. Snad to pochopí, chudáček, má určitě hrozně dlouhé vedení, ale když budu používat jasné, krátké holé věty, tak by neměl být problém. Ale odmítla. I proto mě potěšila. Seděli jsme na zídce a povídali si. Byla tma, mrazivý vzduch, vzdálený hluk ze sálu. Doufám, že se tam uvnitř všichni udusí a zároveň že nepřijede Zak, protože někteří lidé se jen objeví a všechno zkazí. Někdy se to ale povede i těm milým. Prostě jen to, že někde jsou, někam přijdou a vyruší to, co tam probíhalo dříve. Představila jsem si ty lidi jako jiskřičky, který zapalujou vše okolo, až se spojí a vznikne velký požár. A A-moll se ptala, čemu se směju. Na silnici přibrzdila motorka.

Clawing up my eyes
Liar, you tempt me
Poslední komentáře
07.11.2009 20:30:31: Já to nechápu, jak byste mě v tom mohli poznat..:D
04.11.2009 21:01:50: Vážně je poznat, že jsi to psala ty. :) Plánovala jsem, že ti to zkritizuju, ale nějak jsem teď veče...
03.11.2009 18:21:21: Vydal knížku může i teď.. Vlastním nákladem to není žádný hrdinství... Napsat dobrou knížku ale je t...
02.11.2009 22:10:09: Kdoví, třeba až toho bude hodně, stane se :P